BOJ / Johnlock AU

Kapitola druhá

Dny a týdny míjely.

John si ve svém novém zaměstnání poměrně rychle přivykl. Vybavení této části kliniky bylo sice skromné, většina přístrojů i nábytku byla zjevně z druhé ruky, péče jen ta nejnutnější, personál byl většinou jaksi nezúčastněný, každý vykonal, co musel, a šel dál, málokdo se zaobíral city a lidskou stránkou péče o pacienta. Jen pomoci, odstranit nebo alespoň zmírnit potíže, a alou ven, další v pořadí čekají. Žádné zbytečné řeči, držení za ruku, uklidňování příbuzných. Byla to spíše továrna než opravdová nemocnice. Jídlo bylo málokdy chutné, nemocniční prádlo zaprané, chodby ušmudlané.

Ale pacienti se přesto uzdravovali, pokud se samozřejmě uzdravit mohli, a on si jako jeden z mála vždycky našel čas je nějak povzbudit, svou práci dělal pečlivě a svědomitě, přiučil se mnoho zajímavého a po pár dnech dokázal prohodit pár nejen zdvořilostních frází s většinou personálu, včetně poněkud nepřístupné a povýšené lékařky Sally Donovanové, pravé ruky ředitele Morana, která měla absolutní přehled o dění v budově B a okamžitě věděla o všem, co se kde šustlo. Blonďák jí byl nejspíš docela sympatický, protože se na něj několikrát usmála! A to prý byl jev nevídaný.

Zkrátka sem zapadl, a i když se mu leccos nelíbilo, naučil se držet jazyk za zuby a zbytečně na sebe neupozorňovat. Bral dvojité služby, opakované noční, jednak tím vydělával dost peněz, a pak, když byl v jednom kole, nemusel za prvé tolik myslet na Sherlocka, tudíž se za druhé neustále trápit a za třetí se kupodivu zdálo, že čím víc pracoval, tím méně ho sužovaly neduhy zranění. Třes v ruce téměř ustal. A to ještě netušil, že se blíží jeden májový den, který jeho neradostný život provždy změní.

Bylo už téměř k ránu a John jako obvykle podřimoval v kutlochu za ordinací na další ze svých dlouhých nočních služeb. Večer obešel všechny hospitalizované pacienty, zkontroloval léky a infuze, nechal převléct dvě už opravdu zavánějící postele, pohladil po hlavě malého kloučka s vysokou horečkou, snědl nevábnou večeři a unavený z vyplňování nekonečného množství zbytečných lejster se natáhl na gauč, aby se trošku prospal. V noci se obvykle moc nedělo. Občas přivezli opilého bezdomovce či předávkovaného feťáka, ale většinou býval celkem klid.

A tak teď ležel a snil o Sherlockových jasných očích a perfektně tvarovaných rtech, když se náhle ozvalo rázné zaklepání a dovnitř vběhla noční sestra. „Doktore Watsone, vezou nám těžký případ. Je to nějaký otrok, jeho pán ho pěkně zřídil, prý je téměř mrtvý!"

Plavovlasý muž byl okamžitě na nohou. „Kdo z chirurgů má příslužbu?"

„Doktor Anderson."

John se ušklíbl. Anderson, ten bude mít radost. Byl to sice schopný operatér, ale taky pěkně protivný člověk, který svůj talent utápěl v alkoholu a s každým jednal jako s póvlem. Neměl ho rád a on jeho také ne. „Tak mu zavolejte, ať raději přijede!" Oblékl si ve spěchu plášť a rychle, jak mu jen zraněná noha dovolovala, kráčel na příjem. Houkání sanitního vozu slyšel vzápětí.

Rozletěly se dveře a dovnitř saniťáci přivezli něco jako krvavý balík. Když sundali plachtu a přemístili ho na nemocniční vozík, bylo jasné, že je to muž, vytáhlý, se záplavou tmavých kadeřavých vlasů, bledý jako smrt, tedy byl by, kdyby neměl většinu těla i obličeje pokrytou vrstvou zasychající krve, šrámy a podlitinami. Byl nahý, bez jakéhokoliv ochlupení, nezdravě vyhublý a jeho lícní kosti trčely do prostoru tak, že by snad dokázaly proříznout vzduch, kdyby se zhmotnil. A jeho rty... Ani pod kyslíkovou maskou neztrácely svůj dokonalý tvar... Panebože. John se musel na okamžik opřít o stěnu. Panebože. Vždyť to je... Sherlock, jeho Sherlock... Umírá mu před očima!

Šokovaný lékař se zhluboka nadechl a přiskočil k nosítkům. „Co se mu stalo?" otázal se doktora ze záchranky přiškrceným hlasem.

Ten ochotně podal kusou zprávu. „Mladý kluk, něco přes dvacet, sexuální otrok miliardáře Magnussena. Divnej chlap, ten Magnussen. Pořádá pěkně zvrácené večírky, vyžívá se v týrání. Tohohle," pokynul bradou k zmučenému před sebou, „jsme už s kolegy párkrát ošetřovali, ale nikdy to nebylo tak zlé. Dneska jde tomu chudákovi vážně o život, ztratil hodně krve a..."

„Jaká přesně má zranění? Stručně, prosím," přerušil ho John netrpělivě, nechtěl poslouchat žádné nyní nepodstatné podrobnosti, nebyl čas, a především na to neměl žaludek. Šlo přece o Sherlocka.

„Určitě má pár zlomených žeber, prstů na obou rukou, vykloubenou levou kyčel, možná nalomenou pánev. Nějaké řezné rány, kousance, mnohočetné hematomy od surového bití, dýchání je mělké, jedna plíce kolabuje. Ovšem nejhorší je krvácení z rekta, je úplně roztrhaný, nejspíš teče i dovnitř, nevím, co všechno do něj tentokrát strčili..." Blonďákovi se zatajil dech.

„Dobře, díky, musí okamžitě na sál. Kde je ten Anderson?" obořil se na nebohou noční sestru, která vedle něj stála jako zkamenělá, když viděla pacientovo zbídačené tělo.

„Měl by tu být každou chvíli," pípla vyděšeně. „Mám dát pokyn operačnímu?"

„Jistě, hlavně rychle, zavolejte někoho, ať ho odvezou." Záchranáři se odporoučeli a John chytil Sherlocka za pohmožděnou ruku. „Neboj se, my ti pomůžeme. Já vím, že mě slyšíš, Sherlocku. Neměj strach," šeptal rozechvěle a pohladil mu vlasy na spánku. Mladý muž byl však dál naprosto nehybný a studený jako led. Armádní veterán si až teď uvědomil, že dobitý hoch má na čele vypálenou jakousi značku a kolem krku obojek jako cvičený pes. Roztřesenými prsty se tu zatracenou věc pokoušel sundat. Nakonec spona povolila a Johnovi se opět podlomila kolena, když viděl zanícenou a rozdrásanou kůži pod ní. Naštěstí se ve dveřích objevil zřízenec v zeleném mundúru a popadl vozík. Sloužící doktor se ještě jednou dotkl polámaných prstů a bezradně sklopil hlavu k zemi.

„Tak co, Watsone, budeme operovat? Prý je to nějaká kurva. Stojí to vůbec za námahu? Pán si jistě hravě koupí jinou," oslovil roztřeseného kolegu naštvaně rozespalý Anderson a s úšklebkem se zastavil pohledem na jeho holi. „Viděl jsem, jak ho vezli na přípravnu. Ten stejně zhebne."

Johnovi zlostně zajiskřilo v očích. „Je to lidská bytost, Andersone. Týraný a zneužívaný člověk. Je naší povinností mu pomoci! Umyjeme se a zachráníme ho. Alespoň se o to pokusíme," dodal tišeji a vykročil směrem k operačnímu sálu. Samolibý ochmelka protočil oči, ale nakonec se neochotně vydal v jeho stopách.

Následující čtyři hodiny bojovali o Sherlockův život. Jednou ho museli oživovat, dvakrát zastavovat masivní krvácení. Anderson byl sice mizera, ale špičkový chirurg. John musel připustit, že sám by umírajícímu otrokovi určitě pomoci nedokázal, když tak nad ním stál na intenzivní péči a kontroloval, zda je dýchací trubice a všechny ty hadičky správně zapojené, zda pánevní závěs dobře drží. Když teď byl Sherlock omytý a ošetřený, vypadal už zase skoro jako člověk. Tedy spíše jako stín člověka. Neměl zdaleka vyhráno. Srdce bylo slabé a tělo tak ztýrané a podvyživené, že mělo jen nepatrnou vůli fungovat dál. Sveřepý blonďák měl však v jednom jasno. Nenechá Sherlocka umřít. Prostě nenechá.

„Budeme ho nějakou dobu udržovat v umělém spánku," zahučel za ním Anderson. „Bolesti si užije i tak dost. Stejně si myslím, že dlouho nevydrží, a nakonec by pro něj bylo nejspíš lepší, kdyby zemřel. Uzdraví se, jeho pán si ho odsud odveze a bude ho týrat dál. Já nejsem žádná citlivka, ale s někým takhle zřízeným jsem se teda ještě nepotkal. Navíc některá ta zranění byla starší i opakovaná, to jste sám viděl – jizvy, spontánně zhojené zlomeniny, spáleniny od cigaret, otlaky od pout, ten kluk musí žít v opravdovém pekle. Nehledě na to, že je kost a kůže. A ten obojek, jak jste říkal, fakt hnus," vrtěl nechápavě hlavou, zatímco mířil ke dveřím. John se ani neohlédl. Srdce se mu totiž svíralo úzkostí. Co to povídal?

Ne! On nedovolí, aby Sherlockovi ještě někdo ublížil.