BOJ / Johnlock AU

Kapitola třináctá

Sherlock opravdu umyl nádobí, přepral zakouřené oblečení a rozvěsil ho na šňůru nad krbem, čistě povlékl postel. Venku pod nedalekým stromem posbíral ty nejkrásněji vybarvené listy, osušil je a pak z nich na voňavém lůžku vytvořil obrovské srdce. Poodstoupil a zálibně si své dílo prohlížel. John bude mít radost, nejspíš bude dojatý. Znovu si vybavil jejich noční milování a začervenal se. Bylo to tak intenzivní. Starší muž si ho zcela podmanil, ale on se ho přesto nebál, věděl, že ho miluje, že by mu doopravdy neublížil. Tu lekci si zasloužil. A navíc se mu ta skrytá dominantní stránka vždy milého a decentního doktora Watsona zatraceně líbila.

Náhle uslyšel vrčení motoru. Dneska to zvládl nějak rychle, pomyslel si, hned se však zarazil. To auto bylo moc blízko, lékařův veterán se přece dál než za kraj lesa nedostal, málokdy byl vlastně slyšet a navíc zněl docela jinak. Hrdlo se mu sevřelo neblahým tušením. Nenápadně vykoukl z okna. Na plácek před chatou vjel stříbřitý terénní vůz s tmavými skly. Vzápětí z něj vyskočili tři statní muži v oblecích a zkušeně obhlédli nejbližší okolí. Posléze vystoupil drobnější padesátník v brýlích. Kučeravému mladíkovi se rozklepala kolena.

Chvíli stál jako solný sloup, nedokázal se pohnout z místa. Jedna z Magnussenových goril vykročila směrem k domku a on si s hrůzou uvědomil, že za sebou nezavřel, jak nesl plnou náruč listí. Jeho tyranům tak nic nebránilo vstoupit. Rozběhl se ke vchodu, ale než stačil dveře zabouchnout a otočit klíčem, osobní strážce mezi ně strčil svou nohu. Nedalo mu žádnou práci ten poměrně vetchý kus dřeva opět rozrazit a Sherlocka odhodit stranou. Nedlouho poté sevřel bledému muži prsty kolem krku a přitiskl ho ke stěně. Victor Trevor následoval svého druha a ostřížím zrakem zkontroloval každé zákoutí, než pokynul rukou muži venku. Třetí poskok zůstal u auta.

Charles Augustus Magnussen klidně vyčkal, až mu jeho věrný služebník připraví půdu, a poté sebevědomým krokem vstoupil do úzké chodby. Nejprve nahlédl do ložnice a nad srdcem z listí obscénně zamlaskal. Vzápětí upřel svůj neživý zrak na roztřeseného jinocha, který v železném sevření gorilí ruky zoufale lapal po dechu. Beze slova bodyguardovi pokynul, aby s ním smýkl do světnice. Ten tak okamžitě učinil a uvnitř přinutil bezmocného otroka postavit se doprostřed místnosti, čelem ke dveřím, a přenechal místo po jeho boku Trevorovi, zatímco sám se vydal hlídat hlavní vchod. Tyranský otrokář zkoumavě přehlédl skromné zařízení a špulil u toho pusu. Poté si téměř štítivě odtáhl židli od stolu a natočil ji tak, aby měl svou nebohou oběť přímo před sebou. Otřel ji svým kapesníkem, posadil se na ni a přehodil nohu přes nohu. Sherlock svěsil hlavu.

Jeho majitel si pečlivě čistil ruce, které se dotkly opěradla židle, a přitom mladého zajatce přes sebou zaujatě pozoroval. S uspokojením musel připustit, že doktor Watson odvedl výtečnou práci, když se o něho tak obětavě staral. Po zničujících zraněních nebylo téměř památky. Jeho hošík byl zase nádherný a vskutku vzrušující v odrbaných džínách a bílém tričku s dlouhým rukávem a nahoře nedbale rozepnutými knoflíčky. I nový účes s ofinou padající do čela (Johnův nápad, jak zakrýt nenáviděné CAM, než budou moci navštívit nějakého kožaře či spíše plastického chirurga) mu neobyčejně slušel. Bohatému muži byly kalhoty v rozkroku najednou jaksi těsné. Brzy se však vzpamatoval. Kapesník zase složil, strčil do kapsy a potom svůj majetek konečně přímo oslovil.

„Já jsem věděl, že tě tady najdeme. Myslel sis, že mi unikneš, miláčku? Říkal jsem ti přece naprosto jasně, že mi navždy patříš, že jsi můj krásný a dokonalý chlapeček na hraní. Že musíš být poslušný a oddaný, jinak se budu zlobit. Pamatuješ si, že jsem to říkal?" tázal se mladíka tichým bezbarvým hlasem.

Sherlock neodpověděl a Magnussen pokynul Trevorovi hlavou. Ten nebohé oběti okamžitě vrazil pěst do žeber. „A-no," vydechl napadený s bolestným zaskučením.

„Ano. A přesto jsme teď kvůli tobě tady, to mi vysvětli. Hrozná pastouška, jak ze středověku," zhodnotil miliardář úkryt jízlivě. „Tobě se tu líbí, zlatíčko?" Sherlock souhlasně kývl. Boháč si však vedl svou. „Musí tu být příšerná nuda. A pořád jen s tím doktorem. Kde vlastně je ten tvůj spasitel," uvědomil si náhle, že Watsona nikde neviděli. „Utekl před námi a nechal tě tady napospas osudu?"

Johnův milenec prudce zvedl hlavu. „Nikdy by mě nenechal vám napospas," vmetl mučiteli dotčeně do tváře. „Odjel jen na nákup. Nenechal by mě samotného, kdyby tušil, že se objevíte!"

Victor Trevor ho pevně chytil zezadu za krk. „Dávej pozor, jakým tónem s pánem mluvíš, otroku!" upozornil tmavovlasého mládence příkře a zlostně s ním zacloumal.

Magnussen však shovívavě mávl rukou. „Nenechal by tě samotného," opakoval Sherlockova slova a zdvihl obočí. „Nejspíš máš pravdu. Jak jsem viděl, ten tvůj zatracený ošetřovatel klesl až na úplné dno," vzpomněl si na barevné vyznání vyskládané na posteli. „Jen ubožák se může zamilovat do bezcenného otroka, navíc takového, který svůj podělaný zadek nastavoval kdekomu před ním," podotkl suše a vyměnil si s Trevorem posměšný pohled. Sherlock namáhavě polkl. Bylo mu do pláče, když si uvědomil, že se milovaného přítele už nejspíš nikdy nebude moci dotknout. Zvrácený slizoun ho však nenechal na pokoji. „Pověz mi, drahoušku," použil další z rádoby láskyplných oslovení, které však vypuštěny z jeho úst připomínaly spíše vosí žihadlo. „Šoustáte spolu často?"

Nebohý vazal neomalený dotaz ignoroval do chvíle, než dostal surovou herdu do zad. „Ano," přitakal pak odevzdaně.

„Každý den?"

„Skoro každý."

„Včera v noci?"

Sherlock se zachvěl při vzpomínce na poslední milování. „Ano."

Magnussen se škodolibě usmál. „Strkáš ho tam ty jemu, nebo on tobě?" útočil dál.

„Spíš... on mně," přiznal bledý muž zajíkavě.

„Myslel jsem si to. Ty jsi totiž rozená subinka," použil nelítostný otrokář výraz jak vystřižený z pornostránek. A vzápětí opět vyzvídal: „Jestlipak jsi svému drahému Johnovi řekl, co všechno máš rád? Hm? Já ti pomůžu. Co třeba ruku strčenou do zadku až po předloktí, aby se ti tam pěkně kroutila, zlatou spršku a výživný kaviár, kopulaci s lahví sektu při slavnostních příležitostech, řádně utažený kroužek na kořeni a nekonečnou masturbaci, dokud vyčerpáním neztrácíš vědomí, polykání vla..."

„Já to nemám rád," přerušil Sherlock Magnussena zoufalým hlasem. „Nemám!"

„Co prosím?"

„Nemám to rád. Nic z toho, k čemu jste mě nutil, se mi nelíbilo," ujišťoval svého pána a brada se mu třásla. Sveřepě přemáhal slzy, které se mu draly do očí. Tu radost tyranovi neudělá, aby před ním zase brečel.

Sebestředný zbohatlík si olízl rty. „Ale líbilo. Zbožňoval jsi naše sexuální seance, nemohl ses jich nabažit, jinak bys tolik nehekal a nenastavoval se. Jen se to sám sobě bojíš přiznat. Všechno to mám tady," zaťukal si významně na spánek. Pak se náhle zvedl ze židle a obrátil svou tvář k oknu. „Myslím, že na milého doktora Watsona počkáme venku. Je tam sice trochu zima, ale mnohem lepší vzduch," prohlásil a vypadal poněkud naštvaně. „Řečí už bylo dost, teď přijdou ke slovu činy. Ten váš útěk mě stál spoustu nervů, sil a peněz. A piš si, že vám to spočítám i s úroky," ujistil svého otroka nesmlouvavě a otočil se k odchodu.

Victor Trevor strkal nešťastného Sherlocka za ním.