Vyléčím tě láskou

*31*

Srdce mu zoufale bušilo do hrudi, když se ruku v ruce blížili k Děravému kotli. A poté dál na Příčnou ulici. Považoval za fér tam se Severusem jít, když on toho pro Harryho tolik dělal, ovšem nic to neměnilo na stísněném pocitu, který mu svíral útroby.

„Dobrý den, profesore Snape.“

„Dobrý den, Tome.“

Severus s Harrym prošel hostincem na dvorek. Harry svého přítele překvapeně sledoval.

„Ty asi toho muže nemáš moc rád, že?“

„Cože?“

Severus se na Harryho nechápavě otočil.

„No mluvil jsi takovým mrazivým, arogantním tónem.“

Severus se zarazil. Vždyť s Tomem mluvil, tak jak se všemi okolo. Pak si to uvědomil. S Harrym takhle nikdy nemluvil. Nebyl na něj chladný a odměřený. Povzdechl si.

„Tak to není, Harry. V našem světě si udržuji odstup od všech lidí. A tohle byla ukázka toho jak to většinou dělám. Všichni mě mají za chladného, odměřeného a přísného profesora lektvarů.“

Harry se pro odlehčení zasmál.

„Jestli takhle mluvíš se studenty, tak jsem rád, že nejsem jedním z nich.“

Severus otevřel průchod na Příčnou a vzal Harryho dlaň do své. Mladík byl za toto gesto nesmírně vděčný, poněvadž se ho začínala zmocňovat panika.

Procházeli ulicemi, nakukovali do výloh a sledovali množství studentů nakupujících pomůcky do Bradavic.

Kdyby měl Harry popsat jak se cítil pouze jedním slovem, bylo by to jednoznačně divně. Na jednu stranu ho fascinovalo množství obchodů a úžasných věcí za výlohami, ale pak jej zas na chvíli pohltil smutek z toho, že on takhle nikdy neměl možnost touto ulicí procházet jako student Bradavic. Nejhorší pro něj však byl pocit méněcennosti. Všude kolem něj byli kouzelníci a on si připadal jako nula. Občas měl dojem, že si ho všichni prohlíží a klopil zrak k zemi, aby byl těch odsuzujících pohledů ušetřen. Tak moc se snažil sdílet Severusovo nadšení, ale nedokázal to. Zklamal. Byl si toho vědom.

Když byli konečně doma, oddechl si, přesto se však nedokázal zbavit nepříjemných pocitů. Stál u okna a mlčky pozoroval zapadající slunce. Tak moc toužil Severuse obejmout a schovat se v jeho náručí, ale nedokázal ani to. Náhlé uvědomění rozdílnosti, mezi ním a Severusem, ho naprosto ochromilo. Cítil se …zlomený.

Severus Harryho bedlivě pozoroval a měl vážné obavy. Mladík byl zachmuřený a apatický a profesor netušil proč. Zda se Harrymu přitížilo, zda se mu nelíbil jeho plán nebo snad zda má strach ze zítřejšího dne. Tiše přešel k Harrymu  zezadu ho objal. Překvapilo ho, že mladík nereagoval.

„Co se děje, Harry?“

Mladík sebou při Severusových slovech trhnul, ale nadále mlčel.

„Jestli se jedná o návštěvu Příčné, tak mi to klidně řekni. Myslel jsem, že budeš rád.“

Harry se otřásl nad naléhavostí v Severusově hlase, ale neměl sílu jakkoliv reagovat. Věděl, že bude muset, ale ještě chvíli to chtěl oddalovat.

„U Merlina, Harry! Mluv se mnou!“

Harry se trhaně nadechl a prudce se otočil čelem k Severusovi, aby mu mohl pohlédnout do očí. Teprve v tu chvíli jeho přítel uviděl to, co celý den přehlížel. Strach, bolest, zklamání…

„Nechtěl jsem si to připustit nebo jsem si to jen neuvědomoval, Severusi, ale my jsme natolik rozdílní, že nemáme budoucnost. Nedokážu stát po tvém boku ve vašem světě a nechat se propalovat opovržlivými pohledy a ty se nemůžeš vzdát všeho co máš a znáš, abys žil jako mudla. Takhle by nebyl šťastný ani jeden z nás.“

Harrymu se do očí draly slzy, tak se otočil zpět k oknu, aby Severus nic nepoznal. Díky tomu neviděl, jak muži za ním stékají neposedné slzy bolesti po tvářích.