Šepot vlčích máků ✓

Kapitola dvacátá první

„Co máš v té truhličce?" ptal se zvědavě otec a prohlížel si tu malou věc ležící na nočním stolku, která měla ukrývat můj největší a nejtajnější poklad. Takový poklad, který nesměl nikdo vidět. Nebo alespoň do doby, než by to bylo třeba.

„Zatím nic," odvětila jsem klučičím hlasem a pokrčila rameny. „Ale časem tam bude něco moc důležitého."

Otec stroze přikývl, jako kdyby mě ani pořádně neposlouchal a odvrátil pohled od černé zdobené truhličky, kterou mi darovala máma krátce před tím, než nás nadobro opustila. „Zítra odjíždím, budeš tady zase chvíli sám," oznámil po chvíli ticha.

„Dobře."

Nebylo to nic nečekaného. Často mě tu nechával o samotě, ale nevadilo mi to. Vlastně to pro mě znamenalo jediné. Možnost strávit se Samuelem čas někde jinde než venku na místech, kde nás nikdo nemohl najít. Možná, že se mi ho konečně podaří přemluvit k tomu, aby se nechal namalovat.

„Omlouvám se, že tady musíš být tak často sám," povzdech si otec a unaveně si protřel oči. Od té doby, co jsme zůstali jen my dva, pracoval ještě mnohem víc a mně bylo jasné, že se tím jenom snaží zahnat smutek a stesk. „Možná by pro tebe bylo lepší zůstávat ve městě a nejezdit sem."

„Mám to tu rád," vydechla jsem v rychlosti a konečně se mu odhodlala podívat do těch unavených očí.

Nic na to neřekl, jen se smutně pousmál jako vždycky a odešel. V ten moment jsem vytáhla z šuplíku nočního stolku červený deník, který obsahoval veškerá má tajemství. Ta krásná, ale i ta děsivá. Uložila jsem ho do černé truhličky a zamkla ji klíčem houpajícím se na stříbrném řetízku, který vždy zdobil můj krk.

***

Rozespale jsem otevřela oči a automaticky šáhla po krku, jestli se na něm nachází řetízek s klíčkem, ale logicky tam nebyl. Byl to jenom další sen a Tobiasova vzpomínka, kterou mi poslal ve spánku, abych mohla nahlédnout do jeho života. Bylo to jako malé nápovědy a já se musela znovu zamyslet nad tím, jestli to dělá vědomě.

Pomalu mi začínalo docházet, co se mi vlastně stalo a trochu zmateně jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Ležela jsem na neznámé posteli v neznámém pokoji, který byl až moc bílý. Po levé ruce bylo velké okno, z něhož mi do obličeje nepříjemně zářily sluneční paprsky a ve vzduchu jsem cítila závan dezinfekce. Nemocnice.

„Hazel?" promluvil vedle mě příjemný hlas, který mě donutil otočit hlavu napravo.

„Camerone?" zašeptala jsem a pokusila se zvednout, ale v tu ránu mé břicho pohltila nesnesitelná bolest. „Au!" sykla jsem a těžce se svalila zase rychle zpátky.

„Nezvedej se, máš po celém těle pohmožděniny," vyhrkl a urychleně se zvedl z křesílka stojícího vedle postele, kde nejspíš vysedával už nějakou dobu a sklonil se ke mně.

„Kde je? Kde je Josh?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Cameron jenom zakroutil hlavou a v obličeji se mu zračilo jakési zklamání a vztek. „On... On utekl, Hazel," promluvil omluvně. „Když ses neprobírala, nedával jsem na něj pozor a než přijela policie, tak zmizel. Moc se omluvám, je to moje vina," zašeptal s pohledem sklopeným k zemi, jako kdyby se bál pohledu do mých očí.

„Hlavně se z toho neviň," pokusila jsem se o úsměv a natáhla k němu ruku tak, abych se lehce dotkla jeho tváře. „Kdybys tam nepřišel, kdo ví, co by se se mnou stalo, Camerone."

„Měl jsem ho na místě uškrtit," procedil skrze zaťaté zuby a uchopil mou ruku do pevného sevření.

Pomalu jsem zakroutila hlavou a opětovala stisk. „Děkuju, že jsi tam přišel. Zachránil jsi mě."