Šepot vlčích máků ✓

Kapitola dvacátá třetí

Už bylo odpoledne a slunce se chvilkami schovávalo za mraky, které tak občas poskytovaly útočiště před ostrými paprsky. Stála jsem nad dříve skrytými dveřmi a pořád se nedokázala přesvědčit k tomu, abych je otevřela a vešla po starých schodech do sklepa, který mi měl dát nové odpovědi na pár otázek, které mě tížily už velmi dlouho. Jenže veškerá odvaha, kterou jsem předtím pociťovala, mě opustila v okamžiku, kdy jsem se dotkla kovového úchytu na ztrouchnivělém dřevě. 

Nebyl to jen ten sklep, co mě rozrušovalo. Bylo to i dnešní ráno a rozhovor se starostou, který okamžitě přitáhl Tobiasovu přítomnost.

„No tak, nebuď posera," kárala jsem sebe samotnou se zamračeným výrazem a nespokojeně se hryzla do spodního rtu. Dlouhý pramen černých vlasů bránících mi ve výhledu jsem si strčila zpět za ucho a pokusila se o uklidňující nádech a výdech. Tohle zvládneš!

Naposledy jsem se rozhlédla kolem sebe, abych se ujistila, že v okolí nikdo není a když můj pohled nezavadil o nic podezřelého, rozklepaně jsem zatáhla za kovový úchyt a za zvuku hlasitého zavrzání otevřela ta ztrouchnivělá vrata. Než jsem šlápla na první schod, rozsvítila jsem velkou baterku, kterou tady nechal Cameron, abych viděla na cestu a dokázala se tak vyhnout schodům, které už byly zčásti shnilé.

První krok byl ten nejtěžší, pak už to šlo snadno. Do nosu mě opět okamžitě uhodil zápach zatuchlosti a plísně, ale i na to jsem byla připravena. Přetáhla jsem si přes nos a ústa šátek, který jsem měla uvázaný kolem krku, připravený jako provizorní roušku. Baterkou jsem si svítila pod nohy do okamžiku, kdy jsem stoupla na kamennou podlahu, až pak jsem se konečně odhodlala posvítit si před sebe a odhalit tak tlustým paprskem světla kousek místnosti.

Nedokázala jsem zahnat ten šílený pocit nebezpečí a taky toho, že jsem tam tentokrát nebyla sama. Neslyšela jsem žádné podezřelé zvuky, jenom jsem tam cosi cítila a rozhodně se to nedalo popsat jako něco lidského a stejně tak jsem si byla zcela jistá, že to nebyl Tobias.

 Po celém těle se mi ježily chlupy jako varovné znamení, ale ani to mě nezastavilo, byla jsem teprve na začátku. Baterkou jsem bloudila po podlaze, dokud jsem nenarazila na dřevěný sloup, ke kterému byl Tobias ve přivázán a kde byl ubodán. Na podlaze jsem hledala stopy krve, ale našla jsem jenom nenápadné s hlavně zašlé skvrny, které mohly být způsobené čímkoliv.

Pak jsem klouzala světlem po zdech místnosti a v hlavě se snažila vybavit si tu vidinu, kterou mi Tobias ukázal, když jsem tady byla poprvé. Byla jsem si absolutně jistá, že jsem tam tehdy viděla ještě jedny dveře, ale nedokázala jsem si vzpomenout kde, a tak jsem světlem pátrala po prázdných i zaplněných dřevěných policích, které zdobily husté pavučiny a místy i mech. Když v tom jsem za sebou ucítila silný závan větru, který sebou přinesl neuvěřitelný zápach shnilého masa a síry. Světlo baterky párkrát výstražně zablikalo a pak zhaslo. Společně s ním se zastavilo i moje srdce.

„Skara!" zaklela jsem tiše a už se chystala rozběhnout ke schodům, jenže v ten moment se zabouchla i ta vrata a já ztratila dech. Pohltila mě absolutní tma a taky strach. Tak velký strach, jako ještě nikdy.

Sklepem se linul pořád stejně odporný smrad a ta věc, kterou jsem tady cítila, se zdála být stále blíž a blíž. Hystericky jsem lapala a po dechu, pohledem pátrala v té absolutní tmě a mlátila baterkou o dlaň doufajíc, že se znovu rozsvítí. Otáčela jsem se kolem své osy a ignorovala slzy kutálející se mi po tvářích a pak se to stalo, baterka se na malý moment rozsvítila a v proudu světla se na okamžik objevilo něco, co jsem neměla nikdy spatřit. V černé mlhovině se zračily dvě krvavě rudé věci připomínající oči. Stačil mi jenom ten malý okamžik na to, abych si uvědomila, že ta věc není z našeho světa a že baží po mém životě. 

S další vlnou naprosté hysterie jsem zaječela a rozběhla se k místu, kde jsem si myslela, že se nacházely schody. Naštěstí jsem se trefila. Nemotorně jsem dupala po schodech a když se mi povedlo šlápnout na ten shnilý, znovu jsem vyděšeně zakřičela. K mému štěstí šla vrata lehce otevřít. S jekotem jsem vystřelila ven a dveře za sebou hlasitě zabouchla, načež jsem na ně znovu začala házet všechno to dřevo, kterým byly předtím zakryté. Jen těžko jsem popadala dech.

Najednou to začalo dávat smysl. Ty postavy v kápích, odporná vražda a mizení dobytka, o kterém mluvil Tobias v mém snu. Někdo tady vážně musel provádět nějaké rituály. Tobias byl jednou z obětí, které nejspíš sloužily pro tu věc, která byla ve sklepě. Muselo to tam být nějakým způsobem uvězněné.

***

Seděla jsem na schůdcích vedoucích na verandu, a ještě stále se nepřestala klepat. Už to bylo několik hodin od chvíle, kdy jsem jen o vlásek unikla té věci a od té chvíle jsem odmítala vstoupit do domu.

Pořád jsem si v hlavě přemítala ten okamžik, kdy jsem to uviděla. Nešlo to pořádně ani popsat slovy. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo to, že ta věc byla čiré zlo.

„Hazel?" vytáhl mě z myšlenek Cameronův hlas. Vůbec jsem si nevšimla, že přede mnou klečel a starostlivě mě pozoroval.

„J-jak dlouho tady jsi?" zeptala jsem se rozklepaně a pohledem vyhledala jeho uklidňující zelené oči.

„Pár minut už tu na tebe mluvím," odtušil zamračeně. „Co se stalo? Celá se klepeš."

Chtěla jsem mu to říct, opravdu. Ale z nějakého důvodu ze mě nevyšla jediná hláska. Prostě jsem na něj jenom zírala a třásla se.

„Hazel, děsíš mě," uchopil mě za ramena a lehce se mnou zatřásl v domnění, že mě možná probere z toho transu.

„Vezmi mě pryč, prosím," odpověděla jsem šeptem po chvíli. „Už tu nedokážu být ani o minutu déle."

Cameron na mě dál nenaléhal. Místo toho šel do domu a když se po několika zdlouhavých minutách vrátil, držel v jedné ruce přenašečku s Nelliel a v té druhé tašku s mými věcmi. Obojí odložil na verandě a když jsem uslyšela zacinkání klíčů, došlo mi, že zamyká dveře. Tašku i přenašečku pak odnesl do auta, které stálo na příjezdové cestě, přičemž se nakonec vrátil i pro mě.

„Tak pojď," promluvil na mě tiše a jemně uchopil mou ruku, abych ho následovala.

Jako tělo bez duše jsem se usadila na místě spolujezdce a pořád nedokázala nic říct. Věděla jsem, že se o mě musel bát a celá ta situace ho musela naprosto děsit, ale potřebovala jsem čas.

To, co jsem viděla, mě zlomilo. Víc než cokoliv jiného, dokonce i víc než Josh. Sebralo mě to natolik, že jsem nepromluvila a nejedla následující tři dny.