Psychotic CZ

Chapter 34

Nikola.xx

Je mnoho druhů obav. Většina obav je sobeckých. Jako paralyzující hrůza z vlastní smrti, zvláštní a hrůzný strach být večer sám. Také se často bojíme bolesti způsobenou našimi vlastními emocemi a našimi těly. Občas je nemožné nemít strach.

Ale horší než tohle vše, je strach o ostatní. Když milujete někoho víc než sami sebe a možnost jejich nebezpečí nás děsí. A já cítila tenhle strach víc než jednou. Bála jsem se a stále se o Harryho bojím vždy, když se nachází v potížích, což se stává často. Ten den, kdy jsem slyšela jeho tlumený křik z místnosti elektorošokové terapie jsem prožívala tak obrovský strach, jaký jsem si myslela, že je nemožný. Takže když mě Norman napadl, měla to být má nejstrašnější obava, ale teď bych se nebála.

Jeho uniforma je větší než u průměrného pacienta, aby zakrývala potřebu jeho mohutného těla. Má znechucený úsměv a jeho zuby jsou zkažené. Jeho lysá hlava a zřetelný věk udělal jeho postoj více děsivý. Hadí tetování pouze přidávalo na nelibosti jeho charakteristiky. Tyto věci ho učinili nejvíc zneklidňujícím mužem, kterého jsem kdy potkala.

Když se přiblížil na pět metrů, moje srdce najednou bylo rychleji . Dobře, možná jsem se bála, ale zdaleka ne tak moc jak bych měla. Ale zůstala jsem stát. Nemůže mi tady nic udělat, s dvanácti svědky.

Norman si sedl na židli po mém boku a já se snažila se nepozvracet. Moje nervy a zápach jeho dechu nepomáhal, naopak.

Jeho hlas byl temný. Mnohem hlubší než Harryho. “Pamatuješ si na mě, Rosie?”

Nezabránila jsem nechtěnému třesu vlečeného od mé páteře. Nebyla tu šance, že bych odpověděla, tak jsem nic neřekla.

“Víš, snil jsem o tobě,” řekl. Neztrácel čas. “Nemůžeš toho moc dělat, když si v koma, ale snít ano. A byla si ve všech mých snech. Ta poslední vzpomínka, kterou mám. Dotýkám se tě ve tmě než tvůj malý přítel překazil zábavu.”

“Vztáhneš na mě prst a udělá to znovu,” řekla jsem, doufám, že jsem zněla méně vystrašeně než jsem. Normanova mluva byla divná a trhaná. Moc to nevyplývalo, ale bylo evidentní, že něco v jeho mysli není v pořádku. Ale vypadá, že rozuměl mé odpovědi.

A nevypadal, že se mu to líbilo. Možná to byla vzpomínka na jeho hlavu roztříštěnou o stěnu nebo možná něco jiného, ale začal rozzuřeně třást hlavou. “Ne, ne, ne, ne, ne.” Jeho zuby skřípaly o sebe a jeho dlaně sevřel v pěsti. “Ne, neudělá.” Jeho vyjadřování bylo naštvané, jako nějaké obtěžování, které bylo nechtěné v jeho hlavě. S frustrací si stoupl, s úlevou jsem si oddychla. Stalo se to moc rychle a snadněji než jsem čekala. Šel někam za mě a vzal mé obavy s ním.

Ale mám zvyk si takové věci myslet předem. Očividně místo toho aby šel pryč, šel přímo za mě. Jeho pusa byla přímo u mého ucha, tak blízko, že jsem nadskočila, když krutě zašeptal. “Ne. Ujistím se, že tu nebude a dokončím to, co jsem začal.”

Pohled Harryho

Noc je tmavá. Tichá. Nebyla jen tichá, ale nebyl tu žádný zřetelný zvuk. S absentní září mých očí jsem mohl rozeznat jen abstraktní tvary, ale i když byly skoro neviditelné, byly mi známé a tak jsem se nebál. Moje tělo leželo nahoře na měkké matraci. Jsem sám, ale je to příjemná osamělost, tma v místnosti mě pohltila do nejasného spánku. Nejsem si jistý, kde jsem, ale nevypadá, že na tom záleží. Na ničem nezáleží, každý sval v mém těle relaxoval s jednou známostí. Jsem v bezpečí.