Psychotic CZ

Chapter 39

Adell a Vladi.xx

Moc nás potěšili vaše komenty, kterých bylo tak o 10 více než předtím! Moc krát děkujeme. Sice to není to, co dřív, ale my stím buhužel nic neuděláme. Je tu někdo, kdo se tak moc těší na sobotu nebo neděli? Já strašně moc!!

Tohle byl Wickendale, psychiatrický ústav pro kriminálně duševně nemocné. A šílená byla tahle žena. Tahle neohrabaně a vyčerpaně vypadající holka byla zkrátka šílená. Nerozeznávala dobré od špatného. Byla zmatená. Její uniforma a místo byly důkazem, že se jí nedalo věřit. Nedalo se věřit ničemu, co jí uniklo ze rtů. A to, že jsem znala Harryho tak dobře mi mělo dát plnou důvěru v to, že její obvinění byla nesprávná. Cokoliv špatného, co udělal, bylo pravděpodobně stvořeno v její narušené mysli.

Ale proč potom, když namířila její hubený prst, jsem cítila cukání v žaludku? Proč se mi vždycky tak zrychlil dech a srdce bilo o něco rychleji?

Harryho jsem znala a milovala. Věřila jsem mu. Chtěla jsem, aby její slova byly lži. Chtěla jsem jen odkývat a odejít pryč. Nechtěla jsem ji věřit. Ale něco jako zvědavost, ukrytá někde hluboko, mi od toho zabraňovala.

„Co udělal?“ zeptala jsem se. Ztišila jsem hlas, abychom nebyly slyšet.

Ženy tmavé vlasy spadaly okolo jejího obličeje jako mastné a splihlé pramínky vlasů. „Něco strašného. Nemůžu ti to říct. Jen se od něj drž dál.“

„Nebudu se od něj držet dál, ledaže bys mi to řekla.“ Nepřijmula bych její odpověď, a odešla. Byla jsem unavená z toho, jak jsem byla vynechávána z tajemstvích ukrytých ve zdech Wickendale, a neměla jsem čas čekat na odpovědi.

Roztřeseně se nadechla a já viděla její hluboké modré oči. Pootevřela rty, jako kdyby mi něco chtěla říct, a moje srdce vynechalo v očekávání vyzrazení pravdy, kterou bych mohla následovat. Ale její myšlenky a řeč byly zastaveny, jediný pohyb byl v jejích očích. Rozšířily se ve strachu z něčeho za mým levým ramenem. Otočila jsem se jejím pohledem a povyskočila, Harryho tělo bylo těsně vedle mého. A žena odešla pryč.

Vzhlédla jsem k Harryho obličeji s pulzujícím srdcem, které divoce bilo v mém hrudníku ještě z přechozího vyděšení. Byla to ta vteřina, předtím než pacientka odešla a než jeho oči našly mé, bylo to, co jsem viděla. Díval se na ni. Jeho oči sledovaly její obličej. Sotva jsem to zahlédla, ale bylo to tam; varování. Nějaká výhružka. Jako kdyby jí očima říkal, aby se vrátila, a ve zlomku vteřiny to byl ten starý Harry. Byl ta maska, kterou nosil před měsíci v jídelně, když jsem byla ještě sestra a on byl stále pacient. Byl ten šílený zločinec hrůzných zločinů, který mi pod stolem jezdil rukou po stehně. Bála jsem se ho tenkrát, bála jsem ho i teď, kvůli tomu, co mu na tu krátkou vteřinu zaplálo v očích.

Ale pak se jeho oči znovu rozjasnily a pohlédly mi do obličeje. Byl zpátky v normálu v okamžiku. „Ahoj,“ pozdravil, „kdo to byl?“ A bylo to tam zase v jeho tónu. Téměř neexistující, ale znala jsem ho moc dobře na to, abych to rozpoznala. Byl trochu nervózní, přestože se to snažil skrýt.

„Proč to neřekneš ty mně,“ řekla jsem, nechtěla jsem, aby se mi klepal hlas, ale jenom myšlenka jeho, jak dělá něco tak příšerného, jako řekla ta žena, ať už je to pravda nebo ne, mě držela trošku zpátky.

„Co tím myslíš?“ zeptal se, trochu překvapený a zaskočený, ale ne tak, jak by měl.

„Bála se tě. Jakože hodně.“

Pokrčil rameny. „Myslí si, že jsem stáhl z kůže tři ženy, jasně, že se mě bojí.“

„Ne tohle,“ řekla jsem, vrtíc hlavou, „nechala to vyznět, jako kdyby to bylo kvůli něčemu, co jsi udělal, když jsi tu byl poprvé. Něčemu, když jsi byl dítě.“