Seoul Rush | BTS

16. kapitola - Quiet promise

Na svém krku ucítil měkké, plné rty, zvědavě brázdící jemnou pokožku. Malinko se pousmál, trochu zaklonil hlavu a nechal se starším mužem laskat. Vnímal vlhké polibky, kterými mu posázel téměř celý krk, dostal se až ke klíčním kostem, pod ucho i spodní čelist. Až když kůži nasál, začal se bránit. Pevně ho chytil za boky a pokusil se nějak uhnout, ale brzy zjistil, že nebylo úniku.

„Hyung," vydechl trochu zoufale, aniž by vzdával svou snahu. Důvod, proč se tolik snažil mu v dalším sání a kousání zabránit, byl opravdu prostý. Pokud by se mu někdo pokoušel tvrdit, že muži neumějí dělat pořádné cucfleky, pak by na dotyčného nasadil Seokjina. Jelikož ten mu vždy zanechal na krku pořádnou, nafialovělou modřinu. „Hyung, prosím, aspoň se posuň níž," zažadonil a oddechl si, jakmile bylo jeho přání splněno. Těžko říct, jestli se však kůže na předešlém místě, kam hnědovlásek útočil, ještě nevybarví.

Snahu ještě se bránit vzdal a nechal ho řádit si po klíčních kostech, kde znamínka lásky nepředstavovala takový problém. Zavrtěl nad ním hlavou, jakmile se spokojeně odtáhl a sledoval svůj výtvor. Poplácal ho po zadku, ale už to nijak nekomentoval. Jako by si na to za tu dobu, co spolu byli, ještě nezvykl. S dlouhým výdechem zavřel oči a ponořil se zpět do příjemného klidu. Ten však Jin brzy narušil, ačkoliv tichým hlasem.

„Jsi nervózní, Namjoonie?"

Blondýn zvědavě pootevřel oči a pohlédl na staršího muže, který se z jeho těla neopovážil pohnout. Zamyšleně kreslil palcem kolečka po jeho rameni, nadýchané rty zarudlé a trochu našpulené, oči se dívaly na neurčitý bod před ním. Dlouze vydechl, pohladil ho po zádech a pohled přilepil ke stropu, jako kdyby se tam pokoušel vyčíst svou odpověď. Pokoušel se zformulovat slova správně. Nechtěl podpořit nervozitu a možná i strach, který, jak si myslel, musel Jin jistě pociťovat, zároveň mu ale nechtěl lhát a tvrdit, že všechno bude dobré.

„Jsem," přiznal se tedy nakonec. „Vždycky jsem byl, bylo by divný, kdyby se to najednou změnilo. Kdybych nebyl nervózní, asi bych se bál, protože by mi to přišlo nepřirozený. O to víc bych si myslel, že se něco stane. Takže jsem rád, že tu nervozitu cítím, protože takhle můžu doufat, že všechno vyjde. Možná ne docela hladce, perfektně, ale vyjde. Cítím to."

Pousmál se a prohrábl jemné, hnědé prameny vlasů, které tak odhrnul z čela staršího muže. Pohled na něj ho však značně znepokojil. Nevypadal, že by ho odpověď byť jen malinko uklidnila. Ptal se sám sebe, jestli něco řekl špatně, že by to naopak rozhodilo jeho přítele ještě víc. „Hyung...?" zkusil opatrně. „Co se děje? Kde je problém?"

Seokjin se zhluboka nadechl a kousl se do rtu. Opřel se o lokty, zadíval se mu do očí, chvíli váhal, jestli má vůbec ta slova vyřknout. Nakonec se však odhodlal.

„Joonie... já žádnou nervozitu necítím. Necítím vůbec nic."

*

Pořvávání kolem ringu sílilo každým úderem, který mladík svému soupeři zasadil. Bylo až s podivem, že se mu vůbec chtěl ještě někdo postavit, vzhledem k tomu, kolik výher si za další měsíce svého činění připsal. Jimin to sváděl na hlupáky s příliš vysokým egem, co se potřebovali vytahovat před ostatními a naivně si mysleli, že hnědovlasého porazí. Každý z nich se mýlil. Museli toho litovat už s první ranou, kterou dostali.

Tenhle soupeř působil přeci jen o něco jinak. Na rozdíl od ostatních se zdálo, že nezáleželo na tom, kolik pěstí a kopanců dostal, nehodlal se jen tak vzdát. I když končil na zemi, záda obalená jemným pískem, který se na ně kvůli potu a krvi přilepil, pokaždé se zvedl. Ať už se mu kolena klepala sebevíc, ruce otékaly bolestí, z nosu se řinula krev, stejně zaujal obrannou pozici a čekal, co přijde dál.