Předmluva

12.6K 336 19
                                    

Všude, kde se objevil byl považován za podivného.
Nikdo ho úplně neznal. Nikdo o něm nic moc nevěděl.
Nikoho si nepouštěl k tělu víc, než bylo potřeba.

Procházela jsem dveřmi do hlavní budovy, když mě vylekal zvuk zvonění.
Za to mohl ten nezvyk. Na mé bývalé škole zvonění znělo jinak. Nebo jsem si ho jen špatně pamatovala?
Dobelhala jsem se k ředitelně a zaklepala na velké dřevěné dveře.
Ozvalo se tlumené: ,,Dále!"
Vešla jsem tedy dovnitř. ,,Dobrý den," tiše jsem promluvila k malému tlustému chlapíkovi za stolem. Pozitivní energie z něj sálala už z dálky.
,,Dobrý den! Ahhh. Vy musíte být slečna Marlene Monreová?!" chlapík se vřele usmál.
,,Ano. To jsem já."
,,Jak jste si užila Vánoce, slečno Monreová?"
,,Slavila jsem je pouze s dědou."
,,Ostatní nedorazili?" podívala jsem se na něj. Při pohledu na jeho milý úsměv jsem raději pouze přikývla.
,,Tak já vám dám rozvrh. Chcete se na něco zeptat? Nějak pomoci? Mám vás doprovodit?" přívětivě se vyptával.
,,Děkuji. Jste moc hodný, ale snad trefím."
,,Dobrá," usmál se.

Když jsem šla prázdnou chodbou. Nikde ani živáčka. Všichni byli ve třídách a nejspíš si povídali o Vánocích a dárcích, co dostali. A já jsem tady byla cizí. Došla jsem k třídě U323, zaklepala jsem a vstoupila. Všichni se na mě zvědavě koukali a se zájmem si mě prohlíželi. Přišla ke mně malá baculatá postarší paní: ,,Slečna Monreová?"
,,Ano. Dobrý den."
,,Ráda vás poznávám, profesorka Bruceová. Sedněte si vedle Molly," ukázala na dívku s modrými vlasy v první lavici. Vypadala celkem mile. Měla obrovské hnědé oči a koutky jí cukaly do příjemného úsměvu.
Přisedla jsem si vedle ní.
,,Jsem Molly, což už víš, ale tak slušnost je slušnost, znáš to."
,,Jasně." Dívka si mě prohlížela a mně došlo, že jsem jí stále neřekla své jméno. ,,Promiň. Já jsem Marlene."
,,Pěkné jméno."
,,Jmenovala se tak i babička."
,,Hezké," usmála se. ,,Proč jsi vlastně nastoupila až v zimě? A ještě ke všemu do druháku?"
,,Dědeček se rozhodl přestěhovat. Přistěhovala jsem se za ním až teď."
,,Aha." Dál už se na nic neptala a poslouchala proferosorku Bruceovou.

Když zazvonilo, Molly mě táhla do jiné učebny. Ale profesorka nás zastavila.
,,Molly? Mohla bys ukázat Marlene školu? Je tu nová, tak aby se nám neztratila."
,,Jistě, paní profesorko."
,,Potom můžete jít na oběd a domů. Stejně máte už jen další 3 hodiny."
,,Děkujeme."
Profesorka odešla.
,,Vidíš, vyplatí se být šprtkou z první lavice," prohlásila s dávkou ironie a zasmála se. To už k nám běželi ostatní spolužáci. Chtěli se seznámit a taky si s Molly vyřídit její ulití z dalších hodin. Byli vcelku milí. Do třídy se mnou chodilo 14 kluků a 8 holek. Není se čemu divit. Chemie asi moc holek nezajímala.

Když jsme s Molly prošly snad každý kout a kumbál školy, dostaly jsme se na oběd. Jídlo celkem ušlo. V jídelně byli i studenti z dalších tříd. Zvláštně si nás prohlíželi a něco si šeptali.
,,Ještě tě neznají. Neboj, brzy je to přejde," Molly se na mě povzbudivě usmála. ,,Snad máš pravdu," zašeptala jsem spíš do prázdna než jako odpověď směrem k ní.

Po obědě, na kterém jsem se ještě víc seznámila se spolužáky ze skupiny na chemii, jsem měla ještě lepší pocit. Už jsem si ti nepřišla tak špatně.
Možná to tady i přežiju.
Když jsem pohledem přejížděla pohledem po jídelně všimla jsem si celkem sympatických lidí. Jistě, našly se nějaké barbíny a nějací kenové taky... Ale vypadalo to celkem nadějně.

Když jsem odcházela okolo skříněk domů, na malý moment jsem se ohlédla za sebe za zvukem vycházejícím odněkud vzadu. Pár vteřin a už jsem si zavařila na problém. ,,Pozor. Měla bys víc koukat na cestu."
Ležela jsem na zemi a prohlížela si osobu, která promluvila. Přede mnou nebo spíš nade mnou stál tmavovlasý zelenooký kluk. Natáhl ke mně ruku: ,,Pojď. Pomůžu ti." Z jeho výrazu mi nebylo jasné, jestli je naštvaný nebo ne. Byl takový neutrální. Jako kdyby byl robot. Svou silnou paží mě vytáhl na nohy a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. ,,Nová," pošeptal. Jak rychle se objevil, tak rychle i zmizel.

Když jsem došla domů, děda už mě vítal se zmrzlinou. ,,Moje oblíbená vnučka přišla ze školy! Tak jak pak jsi se měla, broučku?"
,,Dobře, dědečku."
,,Opravdu?" starostlivě si mě prohlížel.
,,Neboj se. A jak se vedlo tobě? Vyrostly rajčata alespoň o milimetr?"
,,Ještě jsem je neměřil. Vidiš to!" A už byl ta tam.
Děda je blázen do rostlin a ačkoli je teď leden a my se nacházíme v Kanadě, na místě, kde existují zimy, vůbec mu to nebrání v pokusu vypěstovat rajčata.
Nejspíš jsem tu jeho vědátorskou šílenost zdědila. Ještě aby ne, můj táta byl stejný...

KLUK Z TICHA✔Where stories live. Discover now