Pokus o přežití číslo 20

4.4K 181 14
                                    

Marlene

Probudila jsem se brzy ráno, hodiny na světle modré stěně oznamovaly 6 hodin ráno. Z mojí hrudě si nejmenovaný Lars udělal polštář a já jsem musela pracovat na systematickém plánu, jak se ho taktně zbavím. Naštěstí to vyřešil za mě a převalil se na druhou stranu postele. Opatrně jsem se zvedla z postele a po špičkách jsem docupitala k hromádce čistého oblečení. Mizela jsem v útrobách obrovského domu s cílem koupelna. Pod proudem studenější vody jsem se doprobudila a smyla jsem ze sebe jeho peprmintovou vůni. Jeho nádechy a výdechy. Jeho neviditelné sliny a sny. Všechna ta slova, která ve spánku pronesl. Sprchou se rozvoněla vůně zeleného čaje a mně se zázračně zlepšil den. Když jsem se osušila a oblékla, ještě jednou jsem zamířila do pokoje a zkontrolovala jsem Larse, který ještě poklidně spal. Přistihla jsem se u potutelného úsměvu, který jsem velmi rychle zahnala do zapadlého kouta a raději jsem se přesunula do obýváku, abych mohla pokračovat v práci. Otevřela jsem velká okna, aby ke mně proudil čerstvý vzduch. Usadila jsem se do velké pohovky, zapadla jsem do jejího těla tak lehce, že jsem se modlila, abych nemusela dlouho vstát. Milovala jsem svoji práci, ale věčné civění do počítače a zvuk klávesnice mě mučili. Nemohla jsem se soustředit, moje myšlenky stále zabíhali k vlastnímu manželovi. Nejspíš jsem ho nedokázala pochopit, i když jsem se o to velmi snažila.
Z vězení myšlenek mě vysvobodil pláč malého nevinného dítěte, které se nejspíš vzbudilo hladem nebo nějakou nevyřčenou bolístkou. Brečela jako zblázněná a mně to vytvořilo úsměv na rtech. Ta bojácnost, která mě pohltila mě zaměstnala natolik, že jsem si ani nevšimla polonahého Larse, který omráčen únavu sešel schody. V mém vnímání se objevil ve chvíli, kdy sebou hodil na sedačku a hlasitě zazíval. ,,To malý škvrně mě jednou zabije. Budit mě v sedm ráno." Se zděšením jsem se podívala na hodinky a zjistila jsem, že už je opravdu sedm hodin. ,,Od kolika jsi vzhůru, Marlene?" Ten pohled jakým si mě prohlížel, jako bych byla ze skla a on přesně viděl, co ve mně je. Jaká smůla být lehce čitelná. ,,Moc dlouho ne." ,,Dobře," řekl a rozhlédl se okolo. ,,Budeš něco snídat?" ,,Co bys chtěl, Larsi?" ,,Jen pracuj. Něco nachystám," prohlásil rozhodně, ale ze sedačky se ani nehnul. Musela jsem se pousmát nad jeho přílišnou aktivitou. ,,Co budeme dneska dělat?" ,,Nevím. Já pracuju." ,,Workoholičko jedna." ,,Provokatére." ,,Dáš si palačinky?" ,,Jo. Docela bych si i dala. Ale nevím, jak s těma rukama chceš něco dělat." ,,Pomůže mi moje manželka, ne?" Jeho drzý úšklebek se pohyboval ve vzduchu a hledal někoho, kdo by ho zachytil. Jenže mě na tyhle věci nikdy neužilo. Nikdy jsem nebyla holka, které se líbili špatní chlapci, i když můj manžel se k nim téměř jistě řadil. ,,Mám práci." ,,Před tím jsi chtěla dělat snídani ty." Odfoukla jsem si nahromaděný vzduch z plic a zatla zuby. ,,Dobře. Pomůžu ti. Ale jenom, protože vím, že tě bolí ty tvoje bolístky." Lars se dětsky pousmál a pozoroval mě pohledem alá ,,já jsem to stejně věděl a snažila ses zbytečně".
Ale ticho, která se mezi námi chvíli drželo, netrvalo věčně. Ozvalo se náhlé zaklepání. ,,Nerad vás ruším, ale potřeboval bych půjčit hrnec." Nervózně jsem zrudla, protože jsem si uvědomovala, že se během toho ticha Lars přemístil ke mně a hrál si se šňůrkami mojí mikiny. James si nás prohlédl nic neříkajícím pohledem a názorně zakroutil hlavou. ,,Asi ještě pořád sním," prohodil cestou ke skříňce s hrnci a ve shluku šramocení procedil pár dalších nerozluštitelných slov. Nejspíš našel, co potřeboval, ale z místnosti se stejně nevzdálil. Otočil se k nám čelem a zaraženě nás pozoroval. ,,Víte... Asi byste měli vědět, že dneska přijedou rodiče. Chtějí pořádně oslavit Ellie a bohužel jim to úplně nešlo vymluvit. Abyste se na to jako psychicky připravili." Vyschlo mi v krku. Před nimi jsme museli hrát hru na spokojené manželství. A já jsem nikdy nebyla zrovna dobrá lhářka. Ani v tomhle případě nebylo jednoduché předstírat něco, co nefungovalo opravdu. Larsova dobrá nálada shořela stejně jako ta moje. ,,Nemohls je prostě překecat?" ,,Hele... Volali tobě. Kde ty máš mobil?" ,,V ložnici." ,,No nic. Byli byste hodný, kdybyste něco upekli... Lily něco uvaří." ,,Já klidně i uvařím." Lars si nedopustil kousavou poznámku: ,,Najednou nemáš práci?" ,,Práce počká." ,,Tak dobře. Takže budeme rovnou u vás?" Prohlédla jsem se okolo a představovala si ten hrozný nepořádek. Ale nebyl tam. ,,Fajn. Já trochu poklidim, než Marly uvaří a upeče. Vlastně je tam ještě ten koláč." Lars se rozešel ke schodům, ale James ještě nekončil. ,,Taky tady asi na pár dní zůstanou. Vadilo by, kdyby spali v jedné z vašich ložnic?" Tak pro upřesnění. V našem domě byly dvě funkční vybavené ložnice. Moje a Larsova. Lars zavzdychal a zanadával. ,,Jamesi, my nemáme víc ložnic," zavrčel Lars na bratra. ,,Ne?" ,,NE." ,,Hele, vy dva, přestaňte. Můžou spát v mým pokoji. Stejně teď budu muset spát v Larsový ložnici. Musím si přestěhovat věci k němu, aby to nebylo nápadný." Oba dva se na mě zvláštně koukali. Nakonec Lars svolil. ,,Bude divný, že to tady vlastně vůbec nemáme zařízený." ,,Jamesi, tohle je asi momentálně ta poslední věc." Jak tak Lars rozmachoval rukama, James si všiml jeho rukou. ,,Co se ti stalo?" ,,Něco sem rozbil a zranil se." ,,Takže to byly ty divný rány." ,,Jo. A teď padej. Musíme začít něco dělat." ,,Hrnec tady teda nechávám. A dělejte něco prospěšnýho. Mimino už v baráku jedno máme." Dobře. Tohle byl až moc velký risk. Ale Lars to kupodivu přešel a zmizel v útrobách horního patra. ,,Žárlí," ušklíbl se James. ,,Asi jo. Ale pořád to neznamená, že mě miluje." ,,Achchch... Tak já jdu, než mě zabije. Buď Lily nebo Lars..." ,,Děláš z nich ďábly." ,,A nejsou?" ,,Vlastně ani ne. Lily rozhodně ne." ,,Máš pravdu. Já letím. Uvidíme se na obědě." ,,Fajn. Jdu se do něčeho pustit." James zmizel a já jsem pomalu vyšla schody. Lars stál opřený o jednu ze zdí a s přivřenýma očima o něčem usilovně přemýšlel. ,,Co se děje?" Stála jsem já druhém konci chodby a čekala. Čekala jsem na odpověď, slova útěchy, dobré zprávy. ,,Tohle bude hrozný. Nevim, jestli tohle máme šanci přežít." ,,Ale... Jsou to jenom rodiče. Jdu přestěhovat tu skříň." Vydala jsem se do mé ložnice a započala jsem s úklidem. ,,Hele, já ti ty věci klidně odstěhuju. Ztrácíš tím akorát čas. A potřebujeme ještě něco nakoupit," ozvalo se mi za zády. ,,Já si to přestěhuju a ty začni uklízet." ,,Dobře. A pak sjedeme na ten nákup." ,,No jo. A teď už padej." Lars se mi ztratil z dohledu a já jsem se pustila do stěhování svých věcí do jeho ložnice. Půlka prázdné šatny mi dávala dost prostoru. A jeho velká postel nás mohla rozdělit. Jak dlouho tohle bude trvat? Jak dlouho?

Stáli jsme v kuchyni a připravovali jídlo. Mezi námi se vznášelo téměř nadpozemské ticho. Blížící se příjezd tchána a tchýně nás oba lehce vykolejil. ,,Co když nás prokouknou?" s obavami jsem nahlas vyřkla otázku, která mi běhala hlavou.
,,Musíme se snažit, aby nás neprokoukli," usmál se povzbudivě Lars a pohladil mě po zádech. ,,Dobře." ,,Budeme dělat, jako by o nic nešlo. Jsou to jenom rodiče." Jenom rodiče, které jsem neměla. Jenom lidi, kterým jsem několik dní měla lhát. ,,Zvládneš to, Marly. Spolu to zvládneme. Přátelé musí držet spolu." Po slově ,,přátelé" mi naběhla husí kůže. Přílišná trpkost slova vycházejícího z jeho úst mě dohnala.
Usmála jsem se na něj a v tichosti pokračovala v prostírání. Kéž by slova neranila. Kéž bychom vždycky byli upřímní.

milování čtenáři, tuhle kapitolu mám rozepsanou hrozně dlouho. Pouze jsem ji během pár dní musela přepsat, aby z ní nešla přílišná depresePozměnit ji, abych s ní byla spokojená. Vážím si vaší podpory a vašich komentářů. Vážím si vás. Děkuji vám.

KLUK Z TICHA✔Where stories live. Discover now