KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 6

Jeho slova byla bodavá. Hlavou mi pluly otázky. Jedna z těch hlavních byla, proč se mi vůbec dostal do života.
Vypadla na mě fotka. Fotka z maturitního plesu, kdy stojím v modrých šatech uprostřed sálu a předávají mi květinu pro nejlepší studentku ročníku. Ten kluk tam snad byl? Jak se tam dostal? Kde vzal tu zatracenou fotku? Byla jsem naštvaná. Do toho mi začal zvonit mobil. Molly
Přijmula jsem hovor.
,,Ano?"
,,Ahoj Marlene! Máš večer čas, že jo?"
,,Nevím. Nejspíš jo."
,,V šest se pro tebe stavím. Jdeme k Jamesovi."
,,Co budeme dělat u Jamese?"
,,SLAVIT HOLKA!!!!!!"
,,Já asi jsem si to roz-"
,,V šest jsem u tebe."
Pííp píííp píííp.
Tohle byl úplný konec. Konec mě.
Nikdy jsem na žádné párty nebyla. A ani jsem na žádnou jít nechtěla. K alkoholu jsme měla z určitých důvodů odpor a blízkost opilých lidí mě taky zrovna nelákala. James byl jeden z těch chytrých lidí, pro ostatní šprtů, který na tom ale nebyl vůbec špatně. Celkem ho brali a navíc měl bohaté rodiče, takže měl vlastní obrovský dům u lesa na samém konci našeho města. Moc jsem toho o něm nevěděla. Chodil s Lily, což byla podle všeho normální holka, ale tím, že chodila do nižšího ročníku, jsem ji moc neznala. Pozdravily jsme se a tím to tak nějak končilo.

Čím víc se blížila šestá hodina, tím víc jsem se nervovala. Děda už dávno odjel ke své sestře na víkend a mě nechal doma, abych si od něj prý odpočinula.
Chtěla jsem jet s ním, ale on mě tak nějak vyštípal. Ale já jsem mu to nebrala za zlé.
Bylo 17:45, když zazvonil domovní zvonek. Za dveřmi nestál nikdo jiný než Molly. Bohužel. ,,Čauuuuu! Marlene!!!"
A už je to tady. O můj bože. ,,Čau. Pojď dál," vešla dovnitř. Zvláštně si mě prohlížela. ,,Kde máš nějaký oblečení? Nejdeš snad v teplákách a triku s Púem a Íjáčkem." ,,Co když řeknu, že jo?"
,,Tak to ne." Dřív než jsem něco stihla říct byla v mém pokoji a prohlížela si mou skříň, přesněji řečeno její obsah.
,,Vezmeš si tyhle šaty. Ty nevypadají jako by říkali ,,čumte jsem panna"."
,,Hej!" ,,Co. Vždyť máš všechno takový nějaký moc zakrývající."
,,Za prvé se nepotřebuju vystavovat, za druhé každý má jiný vkus a za třetí je to moje věc." ,,Fajn. Mlčim. Ale obleč se, ať to stihneme." Vzala jsem si k tomu tenisky, protože se nemíním zabít, vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku a šlo se. Molly s mým vzhledem sice nesouhlasila, ale to už byl její problém, ne můj. Před mým domem čekalo auto.
,,My jedeme autem?"
,,Jo. Patrick nás vezme."
,,On už je doma?"
,,Jo."
,,Aha."
Dveře starého Citroëna se otevřely a vykoukla blonďatá hlava.
,,Tak kde jste?"
,,Už jdeme, lásko." Já jsem zamkla a sedla si za ně dozadu. Myslela jsem, že z nich dostanu cukrovku. Patnáct minut a myslela jsem, že umřu. Ani bych se nedivila, kdyby si to tam rozdali.
Zastavili jsme před velkým luxusním domem.
,,V tomhle James bydlí sám?"
,,Má přece staršího bratra."
,,Vážně?"
,,Jo." To už jsme stáli před vstupem a Pat zazvonil.
,,A jak se jmenuje?"
,,Nechodí k nám. Jmenuje se Lars."
Dveře za námi se otevíraly.
,,Jako ten medvídek?"
,,Jo. Přesně tak." Ten hlas. Kde jsem ho jen slyšela. Pomalu jsem se otáčela směrem ke dveřím. Stál tam muž v košili s méďama. Když jsme se konečně odvážila mu pohlédnout do tváře, polil mě chlad. Nahlas jsme polkla. Muž taky.
,,Rádi tě vidíme!" vykřikl Patrick s Molly v objetí. ,,Jo. Já vás taky. Pojďte dál."
Potichu jsem šla za nima.

Dům byl opravdu moc hezký. Prostorný, moderní, plný obrazů a knih. Zrovna jsem si prohlížela jednu z knihoven, když se za mnou ozvalo odkašlání.
,,Ráda čteš?"
,,Jé. Lily. Ráda tě vidím."
,,Já tebe taky," usmála se a lehce mě objala. ,,James něco řeší s Larsem."
,,Ty ho znáš?" Zasmála se. ,,Jistě, je to bratr mého přítele."
,,Jo. Já jen."
,,Je zvláštní. Ale myslím, že je hodný. Umí skvěle vařit a bonus. Nemá přítelkyni."
,,Bezva."
,,Neříkám ti to jen tak. Myslím, že byste se k sobě hodili."
,,Určitě ne."
,,Je jiný než ostatní, stejně jako ty."
,,Jak dlouho taky bydlí?"
,,Několik let."
,,On nechodil k nám do školy?"
,,Je o čtyři roky starší, takže by bylo divné, kdybys ho tam potkala."
,,Starší..."
,,Jo. Vy jste se někde potkali?"
,,V knihovně. Ve škole."
,,Jo. Přesně tam si půjčuju knihy. Naše babička je hospodářka ve škole." Nadskočila jsem. Vážně se musí objevit všude??? ,,Tak já vás tady chvíli nechám. Samotné. Spolu." Já ji zabiju.
,,Takže jsme se potkali, princezno."
,,Bohužel."
,,Teď, když znáš mé jméno, bys mi mohla prozradit to svoje."
,,Marlene."
,,Neobyčejné jako ty."
,,Neřekla bych." Prohlížel si mě, jak sleduji všechny ty knihy a usmíval se.
,,Pojď. Něco ti ukážu," vzal mě za ruku.
,,Proč?" ,,Jen tak." Vyšli jsme schody, druhé schody a třetí schody. Nacházeli jsme se na velké půdě. Nejspíš to byl ateliér, ale byl tu gramofón, desky, plátna, knihy a papírky. Když jsme si všimla detailů zdí, vyrazilo mi to dech.
Všude byly citáty.
,,Líbí?"
,,Jo."
,,Rád tady trávím svůj volný čas. Ale bohužel už ho moc není. Práce..."
,,Co děláš?"
,,Vedu firmu."
,,A na co se zaměřuje?"
,,Nebuď zvědavá. Nic o tobě nevím a ty o mně chceš vědět tolik. Nejde to."
,,Neměli bychom tady spolu být. A už vůbec ne sami."
,,Zapomínáš, že je to můj dům."
,,Ale já snad nejsem nějaká skříň."