Magic green eyes [Larry] ✔

Kapitola 15

Louis

Chycení dlaně, políbení na čelo, ticho.

Opět mlčíš, Harry. Ale opět pláčeš. Opět slyším tvé vzlyky, ale nemohu s tím nic udělat. Jsou to tiché, skoro až nepatrné vzlyky, ale já je i tak slyším.

Cítím, jak na mou ruku opět dopadají tvé slzy. Jak mi stékají po pokožce až na prostěradlo, kde se vsáknou. Jak putují mezi jednotlivými chloupky.

„Ahoj, Lou."

Ahoj, Harry. I dneska mluvíš. Ale až příliš smutným tónem, víš o tom? Nelíbí se mi to. Nechci, abys byl takhle smutný. Nutí to i mě, abych byl smutný.

„Pořád doufám, že se zvládneš probudit."

Je to krásné, Harry, že mi tak moc věříš. Snažím se, jak jen mohu. Chci ti totiž udělat radost, víš? A hned na to tě pozvat na rande. Chci tě konečně mít, víš? Aspoň z části o tebe bojovat.

„Aspoň vím, že mě slyšíš. Teda doufám, že ten stisk je vždy tebou ovládán a není to jen nějaký tik."

Není to tik, Harry. Chci, aby si věděl, že tě celou dobu slyším a naslouchám. Tak, jak bych to dělal, i kdybych byl při vědomí.

Stále přemýšlím, jak je možné, že jsem se do tebe zamiloval. Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled. Tak jak to, že se mi to stalo?

„S-Smím tě pozvat na rande?"

„Louisi, tohle je... Počkej, cože?" Zasmál se. Konečně se smál. Šťastně a uvolněně. 

S velkou námahou, jako, že fakt velkou námahou jsem se pokusil otevřít oči. Aniž bych nad tím nějak přemýšlel, propletl jsem si s Harrym prsty. Jako by to bylo automatické.

Konečně jsem otevřel oči a naskytl se mi pohled na bílý strop. Do nosu mě udeřil pach dezinfekce, který mě donutil tiše zaúpět. Nos mě díky tomu štípal.

„Já věděl, že se vzbudíš." Zasmál se. Možná si ani nevšiml, že máme propletené prsty, ale já to vnímal. Cítil jsem ty klouby, jak jsou mezi mými prsty. Jeho jemnou pokožku, jak se otírá o tu mou.

„Stále si mi neodpověděl," zašeptal jsem směrem k němu. Špatně se mi mluvilo. Jako bych měl na hrudi kovadlinu, jež mou hruď táhne dolů a láme má žebra. 

Tělo jako by mi bylo cizí. Jako by ani nebylo mé. Jako by v něm byla jen má duše, ale tělo bylo někoho jiného. Nepřipadal jsem si vůbec svůj. Připadal jsem si cizí.

Hlava třeštila, jako by se měla každou chvíli rozletět. Lebka jako by se měla roztříštit na samotné dílky puzzle, mozkomíšní mok měl vytéct ušima a mozek vylézt ven skrze oči.

„Vážně tě zajímá to, zda s tebou půjdu na rande, než to, co se ti stalo?" pozvedl obočí. Podíval jsem se na něj. Do jeho zelených očí, které měly kolem lesů rudá mračna, která je ničila. Lesy plakaly. Bylo jim ubližováno....

„Byl bych rád, kdyby si přijal." Pozvedl jsem koutky. Bylo těžké se pro mě smát, natož mluvit. Nevěděl jsem, co dělat. Zda křičet, plakat nebo znovu upadnout do bezvědomí.

„Rád půjdu. Jen se zeptám. Proč tvá první otázka nebyla třeba, co tady děláš, ale bylo to to, zda s tebou půjdu." Chtěl jsem se zasmát, ale spíše jsem bolestně sykl, když se rozbolavěl celý hrudník s hlavou a břichem.

„Hlavně klid. Ať si neublížíš," pohladil mě po zpocených vlasech. Upevnil jsem stisk na jeho ruce, což se jeho pohled přesměroval.

Do tváře se mu nahrnula nepatrná červeň, ale úsměv, jež se mu vytvořil, tak již skrýt nedokázal. Odhalily se tak i ďolíčky, které mi zapříčinily krátký úsměv.

Už jsem se snažil nadechnout, abych mu mohl něco říct, ale otevření dveří mi to neumožnilo. Nemám náladu na někoho dalšího.

„Zdravím, pane Tomlinsone." Usmála se na mě sestřička. Měl jsem chuť protočit očima nad jejím falešným tónem, ale i úsměvem.

Hned za ní se objevil doktor, který mi na pozdrav pouze kývl. Tak tady bude milý personál, jak to tak vidím.

Doktor se podíval do svých papírů, které měl připnuté na desce. Hned na to se podíval na mě. „Budete tady přibližně dva měsíce. Měl jste zlomenou stehenní a pažní kost. Vnitřní krvácení do žaludku, nalomení lebky a velkou ztrátu krve. Následně jsme zjistili, že jste měl taktéž krvácení do mozku, které jsme včas podchytili, tudíž nevznikl příliš velký tlak."

Sestra mezitím kolem mě pobíhala jako střelená a zapisovala funkce. Nedíval jsem se nikam jinam, než doktorovi do očí. Měl je našedlé s kapkou modré. Vypadaly jako nebe před bouřkou.

„Dobře, děkuji," zašeptal jsem a přemýšlel, zda mě vůbec slyšel. Vypadá to, že mu to bylo i tak jedno, jelikož se znovu začetl do papírů.

„Asi tak týden budete na intravenózní výživě. Poté se vám nastaví dieta. Sestro, nastaví se buď dieta jedna nebo dva." Podíval se na ni. Raději ani nebudu pátrat, co jaká dieta je a co obsahuje.

Sestra mu jako odpověď zakývala a zapsala zřejmě poslední údaj, který potřebovala, jelikož se narovnala v zádech s úmyslem dojít k doktorovi. Avšak ji pohled uvízl na našich spojených dlaní.

Úsměv se ji rozšířil, načež se aspoň snažila, aby ji díky úsměvu nešly vidět zuby. Má líčka nabrala díky tomu barvu nachu a od Harryho jsem uslyšel tiché zasmání, které mi vyvolalo motýlky v břiše.

„Na shledanou, pane," rozloučil se doktor, aniž bych věděl jeho jméno, které mi nedal možnost si ani přečíst.

Jak doktor, tak i sestra odešli, načež jsem tady opět zůstal jen já a Harry. Silněji mi stiskl dlaň, což jsem na něj stočil pohled.

Oči měl stále v rudých mračnech, ale už neplakaly. Jediné, co z horkých slz zbylo, byly slané cestičky na tvářích, které byly mírně narůžovělé. 

„Takže dva měsíce tady skejsnu," zasmál jsem se tiše, ale i tak jsem zaúpěl nad bodavou bolestí v hrudníku a břiše. Jeho dlaň se znovu objevila na mé tváři, ale tentokrát mě hladil po dolní čelisti. 

,,Nějak to vydržíš. Jen, co všechno si slyšel?" optal se, načež pozvedl i jedno obočí. Lehce jsem se usmál. Bylo fajn vidět ty jiskřičky v očích.

,,Všechno. Všechno jsem slyšel i cítil," zašeptal jsem. Zčervenal jsem ještě víc, než jsem doteď byl.

,,Počkej, jak jako i cítil?" zčervenal. Vypadal roztomile. Nejistě mi těkal pohledem po obličeji, zda něj něco nevyčte. A vyčetl. Stydlivost.

,,Třeba to, když mi tvé slzy stékaly po ruce. Nebo vždy tvé políbení na čelo, když si přišel. Ale i ten motýlí polibek, když si odcházel."