Pohádky z matfyzu

O matfyzačce a míře

Bylo nebylo, jeden rok chodila do druháku matfyzačka Lenka, která měla jako každý správný student zapsanou Teorii míry a integrálu. Uplynul skoro celý semestr a Lenka na nějakou pravidelnou přípravu zvysoka kašlala. Říkala si „jsem chytrá studentka a všechno se zvládnu naučit během zkouškového".

Několik dní to brala sportovně, a opravdu se snažila látku pochopit. Problém byl v tom, že takovým tempem by sice dokonale zvládla všechnu teorii, jenomže ne během tří týdnů, ale tří let. Jakmile zkontrolovala svůj pokrok po týdnu, zděsila se. „To nemám šanci stihnout!" vykřikla a skoro si začala trhat vlasy.

Bylo to tak. Opravdu se tímto stylem učení nešlo na zkoušku naučit. Vyčerpaná Lenka z celodenního přemýšlení padla na kolena a vzlykajíc šeptala: „Dám cokoliv za to, abych udělala zkoušku z míry. Opravdu cokoliv..."

Samozřejmě nečekala, že se něco stane, ale cítila se o něco líp, když neznámým entitám nabídla spolupráci. K jejímu údivu se v jejím pokoji rozohnilo a v dalším okamžiku stál před ní vousatý muž s červeným pláštěm a rohy na hlavě.

„Takže cokoliv, říkáš?" zopakoval její slova.

Paralyzovaná Lenka začala horlivě přikyvovat, přestože teď už si nebyla tolik jistá.

„Jestli to myslíš vážně, tak si moc rád vezmu tvou duši za to, že uděláš zkoušku z míry na jedničku. A nejen to, navíc budeš vědět jakoukoli odpověď na každou otázku z míry, když se tě někdo zeptá. To aby nikdo nepochyboval o tvých vědomostech," mrkl na ni spiklenecky.

„Moji... duši?" zeptala se opatrně.

„Jo, přesně tak. Po smrti půjde tvá duše sloužit k nám do pekla. Takže se nemusíš bát, že bychom tě předčasně hnali do říše pekelníků. Teda, má to jeden háček," dodal tajemně.

„Háček? Jaký?"

„Ve smlouvě vždycky požadujeme, aby člověk byl vděčný za to, co si od nás přál. Jakmile toho začne litovat, můžeme si ho odnést hned. Ale to se s udělanou zkouškou z míry stát nemůže, ne?"

Lenka měla jen malou chvíli na rozmyšlení. Přišlo jí, že pokud nebude jednat okamžitě, takovou nabídku už nikdy nedostane. Což by asi byla pravda, takže ještěže byla obdařena takovou chytrostí, aby ji to hned napadlo.

Nadechla se k odpovědi. Vousatý čert pozvedl obočí a se založenýma rukama čekal, co se dozví.

„Beru," vydechla Lenka a zakývala hlavou. Snažila se myslet na to, že bude mít brzy nejhorší zkoušku bakalářského studia hotovou, a ne na to, že po smrti její duše připadne peklu.

„Výborně," pousmál se pekelník a vytáhl z kapsy jakousi smlouvu psanou na pergamenu.

Lenka polkla. „Jestli se musím podepsat krví, tak to beru zpět. Z krve se mi dělá vážně špatně," kníkla.

Čert se zasmál. „Copak jsme někde ve středověku? Mně stačí podpis normálně propiskou, a k tomu vzorek tvých slin, abychom měli tvou DNA nebo tak něco," mávl rukou a podal jí pergamen do ruky.

Lenka moc dobře věděla, že jakmile se podepíše, není cesty zpět. Ale ta vidina hotové míry byla tak lákavá, že už se rozhodla. Ještě si tedy pro jistotu pořádně pročetla smlouvu, a k jejímu překvapení se v ní psalo přesně to, co říkal čert. Žádné jiné trhlinky, prostě udělá míru, bude vědět odpovědi na všechny otázky, a výměnou přenechá svou duši peklu. Zaťala zuby a smlouvu podepsala.

Smrt je přece daleko a tohle jí v životě momentálně hodně pomůže.

Čert se poklonil, vzal si od ní podepsaný dokument, zmizel v ohnivých plamenech, a Lenka deset minut potom musela kontrolovat, zda něco v jejím pokoji nechytilo od ohně. Když se dostatečně ujistila, že dnes požárem neumře, lehla si a zkusila usnout. A navzdory tomu, co dnes zažila, se jí to podařilo téměř hned.