,,I'm not gay." (Larry) | CZ ✅

6.

Jak jen tohle popsat?

Těžko, jde o běh na dlouhou trať.

Dnes jsem opět o přestávku seděl sám v lavici. Zase, nutno podotknout.

Už vlastně ani nebylo žádným velkým překvapením, že ty ses bavil s Taylor. Místo mě...

Co se jím ale taktéž nestalo, byla jakási zvláštní bolest, jenž ležela na mém hrudníku. Jako by se tam před nějakým časem usídlila a od té doby se vracela stále častěji a častěji.

Proč jen se to všechno muselo dít?

A budu se ptát stále dokola.

Nemáš ani ponětí o tom, jak moc mě vnitřně ubíjelo, když jsem se každý den cítil zmožen všemi pocity, v podstatě emočně vytížen, a přesto jsem vlastně necítil vůbec nic a byl tak neskutečně prázdný a neúplný...

Možná, že ponětí měl. A možná, že všechny tyto pocity, které zde pisatel popisoval, znal naprosto přesně.

Stále mám tu situaci před očima. Nezmohl jsem se na nic víc, než jen na to pouze tiše sedět a snažit se dívat vlastně všemi možnými směry... všemi, jen ne tím tvým.

Tahle přestávka ale přeci jen byla něčím jiná, jinak bych o ní nepsal. Něčím zkrátka musela vycházet z toho každodenního stereotypu.

Abych sem napsal pravdu, vlastně ani nevím, jestli bych snad radši jenom neseděl a prázdně nezíral, jako vždycky.

Přišla za mnou Eleanor, naše spolužačka.

Ale to ty vlastně víš, proč to sakra vůbec zmiňuju?

Chovám se jako blázen. Doopravdy blázen. Píšu si do deníčku a ještě si pak každou noc, před tím, než jdu spát, představuji, co všechno by se jen mohlo stát.

Možná bys za mnou jednoho dne mohl přijít a říct mi, že se omlouváš.

Že si to tak nemyslel.

Že si mě nechtěl ignorovat.

Že si mi nikdy nechtěl ublížit.

Že si udělal chybu a že ji přiznáváš.

A že už ji nikdy neuděláš znovu.

Jak moc rád by pisateli tohle všechno slíbil... kdyby jen mohl.

Každopádně, ať už mi hrabe sebevíc, tohle bylo pravé. A upřímně mě to vyděsilo.

Chvíli si se mnou povídala. A mohu bezpečně prohlásit, že mi to jako zrovna přátelský pokec rozhodně nepřipadalo.

To jemu taky ne.

Co však nechápu, je ten fakt, že mi, opakuji, z její strany VÍCE než přátelský rozhovor, který se mnou zavedla, nebyl vlastně ani trochu příjemný. Naopak, chtělo se mi pryč. Někam hodně hodně daleko.

Přesto jsem ji neodehnal. Věděl jsem totiž, že by se mi to nejspíš nepodařilo, ani kdybych se o to pokoušel.

Mluvila se mnou o školním plese. Až do té chvíle jsem absolutně neměl ponětí o tom, že má nějaký vlastně vůbec být.

Zeptala se mě, jestli tam nechci jít s ní.

A víš, co se v tu chvíli stalo, Harry?

V ten moment se má hlava zaplnila myšlenkami na člověka, se kterým, i když bych to nahlas nejspíš nikdy nepřiznal, bych tam šel nejraději.

Myšlenkami na tebe.

Rozumíš?

Já hlupák vážně myslel na tebe... už zase.

Na tvé nádherné smaragdově zelené oči, zářivý úsměv s ďolíčky, kaštanově hnědé kudrnaté vlasy...

A hned na to celý tvůj obrázek shořel v neúprosných plamenech toho, že já vlastně sakra nejsem žádný gay.

Kývnul jsem jí na to.

Nechtěl jsem, ale i tak jsem to udělal.

Proč vlastně?

Vážně netušíš?

Vždyť je to tak jednoduché...

Přeci proto, abych měl konečně nějaké odreagování. Abych nemusel myslet zas a jenom na tebe.

Ach, Harry...

Proč jen mám ten pocit, že se právě vrhám do propasti?

A proč jen měl on ten pocit, že nechce vědět, co je napsané na další stránce?