,,I'm not gay." (Larry) | CZ ✅

11.

Nejím, nespím, nemohu si pomoci. Stále myslím na tebe a doslova mě sžírá, proč se tohle všechno děje.

Bolí mě, že už si mě nevšímáš.

Jeho to taky bolelo.

Jak jen se stalo, že už jsem pro tebe natolik cizí?

Vždyť jsme bývali nejlepší přátelé...

Jenže teď už to vypadá tak, že nadále nejevíš zájem se se mnou jakýkoliv způsobem stýkat.

Jenže to tak jenom vypadalo.

Já hlupák si pokaždé, když sem něco napíšu, naivně myslím, že mě třeba někdo chápe.

Teď už chápal.

Že mám někoho, kdo mi třeba rozumí.

Teď už všemu rozuměl.

Že si tohle všechno třeba někdo přečte a zachrání mě.

Jak moc chtěl splnit i to druhé v pořadí.

Vyloví mé bezvládné tělo z toho zoufalství.

Jak moc chtěl...

Ale ne, já si tohle všechno jen zbytečně nalhávám. Zase a zase a zase.

Není totiž nikoho, kdo by mě zachránil.

A i kdyby náhodou ano, ten někdo nebude mít šanci se k těmhle zápisům dostat. Já to totiž nikomu nedovolím. Nikomu na světě.

Ano, je pravda, že si každý večer, když jen ležím ve své posteli a tupě zírám do bílého stropu, jako jednu z nespočtu představ vybavuji i tu, ve které se vše dozvíš. Ve které si tohle všechno přečteš.

Jenže Harry... já bych to nedokázal.

Já nejsem člověkem, který by se svěřoval. Očividně... Jde ale o to, že pokaždé, když jsem to udělal, ten někdo mi ublížil. Ostatní mě vidí jako chladného, avšak kdyby věděli, s čím vším už mám zkušenost, nedivili by se.

Jak jsem sem již jednou psal, ne každého si pustím k tělu.

Vzpomínáš si na ten školní výlet v prváku?

Jak by jen mohl zapomenout?

Jestliže ano, předpokládám, že i na naší spolužačku... na tu bývalou.

Tušil více než dobře.

Celkem jsme se sblížili, to ano, avšak nikdy by nedokázala nahradit tebe. To nikdo a nikdy.

Nevím, co mě to na tom výletě propadlo. Možná, že to bylo tím, že byla holka a navíc se mi zdála sympatická... těžko říct. Napsat. No, tohle je jedno...

Já... Já jsem jí řekl o tom, co se mi stalo. O tom, jak moji rodiče odešli... každý jiným způsobem. Otec za jinou a maminka tam nahoru...

Věřil jsem jí. Opravdu. A tak jsem jí prozradil i to, že bydlím v děcáku.

Teď už mám vlastní byt, musím ale říct, že vyrůstat tam bylo... těžké.

A zase jsem byl naivní, když jsem se jí s tímhle svěřil. Čekal jsem hodně, ale rozhodně ne to, že mě naprosto zavrhne a už nikdy na mě nepromluví. Mým jediným štěstím bylo, že se nakonec odstěhovala, avšak nic nikdy nezůstane bez následků. Nebylo příjemné chodit každý den do školy a ze všech stran slyšet, že už o tom díky ní všichni věděli.

Tenkrát jsme ještě byli přátelé. Pomohl si mi všechno zvládnout.

V jeho životě byl vlastně vždy na prvním místě a on zkrátka nedokázal žít s tím, že by mu někdo ublížil.

Kdyby jen tehdy věděl, že jednou mu ublíží on sám...

Ale teď už ne. Teď potřebuji záchranné lano, ale není člověk, který by mi ho hodil.

Tím jediným jsi ty. Jsem totiž ve fázi, kdy si nedokážu najít někoho, s kým bych se mohl přátelit. Až moc se bojím.

A taky proto si tyhle řádky nikdy nikdo nepřečte. Protože já už další ránu nesnesu.

Ach, vzpomínám na ty časy, kdy jsme ještě byli tak bezstarostní. Ale ty už jsou dávno pryč.

Víš, Harry... dneska jsme spolu mluvili. Tedy... spíš ty se mnou, než já s tebou. Nedokázal jsem to. Bylo to až moc těžké.

Ani pro něj to nebyl zrovna snadný úkol.

Šel jsem ulicí, naprosto ztracen ve svých myšlenkách, když jsem do tebe omylem narazil. Doslova.

Jak zvláštní bylo si v jeden moment představovat ty dokonalé zelené oči a v ten druhý do nich zblízka hledět. Na nic víc jsem se totiž nezmohl.

Ty ses mi omlouval, jak je to tvoje chyba a že si nechtěl.

A potom, věř nebo ne, si zvedl ze země to, co celý děj otočilo vzhůru nohama. Měl si v ruce tento deník (nebo já sakra furt nevím, co to vlastně je) a mé srdce jako by zastavilo.

Omlouvám se, že jsem ti ho prostě vytrhl z ruky, a pak utekl pryč, zatímco tys tam zůstal stát bez jakéhokoliv vysvětlení.

Nyní už vše chápal.