Povídky z vedlejších vesmírů

Těžký život

Sledoval ji. Klidně spala ve svém pokoji a nevěděla o něm. Tentokrát se to už musí podařit. Tentokrát se to povede. Ren si povzdechl. Ne. Zase to skončí fiaskem, jako posledně. A předposledně. Stejně jako několikrát před tím. A on zůstane hladový. Ren se odlepil od zdi a začal nad spící dívkou kroužit. Snažil se vydávat stejné zvuky jako jeho sestry, ale nedařilo se mu to.
Ren byl komár. Komár s velmi těžkým osudem. Komár vegetarián vyrůstající s mnoha sestrami a žádným bratrem. Otce nikdy nepoznali a matku rozplácli na zdi dřív, než mu stačila říci, že komáří samečci krev nepijí. Že ji potřebují jen samičky na výživu vajíček. A tak se zoufale snažil napodobovat své sestry, bzučet jako ony a svým měkkým, tupým sosáčkem na sosání nektaru sát krev. Nicméně se mu to nedařilo. Jeho sestry a kamarádky se mu smály. To byl jediný důvod, proč se pořád ještě snažil. Věděl, že může pít nektar. Pil ho jako malý, stejně jako sestry. Ale pak si sestry našly přítele a začaly se živit krví. A on mezi nimi byl hrozně odlišný. A poťouchlé kamarádky jeho sester samozřejmě neprozradily ubohému Renovi, jak se věc má. Nechaly ho, ať zkouší vysoce rizikovou hru o přežití při sání krve nezbytné pro vajíčka a zcela bez užití pro samečka.
Rena trápilo, že je odlišný od svých sester a měl za to, že je i odlišný od ostatních komárů. Jediný komár vegetarián. Sestry se mu za to jméno smály, ale co naplat. Věděl, že krev nikdy pít nebude. Ani mu nevoněla stejně jako sestrám. Zato květiny na louce... to byla panečku jiná. Ta vůně! Skoro ji cítil až sem do pokoje. Ren si na zdi povzdychnul. Jedna z jeho sester udělala nálet. Hlasité bzučení, jehož parodii před malou chvilkou Ren provozoval, se rozlehlo místností. Dívka se částečně probudila a máchla po jeho sestře rukou.
"No počkej, ty potvoro komáří," zabručela z polospánku a ohnala se po sestře rukou. Vzápětí rozsvítila. Ren, který seděl na zdi, byl velmi dobře vidět. Na poslední chvíli mu došlo, že musí uletět. Napjal křídla a s vypětím všech sil se rozlétl k oknu. Sotva pár desítek centimetrů mu chybělo, možná tak dvacet nebo třicet, když se okno zaklaplo. Ren udělal rychlý úhybný manévr. Smrtící ruka, která by ho bývala rozdrtila, dopadla těsně vedle něj. Kdyby měl Ren nějaké pořádnější srdce, třeba jako člověk, asi by mu teď hodně rychle bušilo adrenalinem. Teď byl rád za svá kyvadélka. Druhý pár křídel, který už prý tisíce, možná miliony let jako křídla neslouží, ale umožňuje komárům a taky většině ostatních dvoukřídlých hmyzáků lepší manévrování.
Ren se se zoufalým třepetáním rozletěl ke skříňce. Ve chvíli, kdy zmizel za knihovničkou, si ulehčeně oddechl. Dokázal to. Tady je v bezpečí. Tedy před člověkem.
"Naždárek," ozvalo se.
Ren sebou polekaně trhnul.
"Ahoj?" pozdravil do volného prostoru, kde byla tma.
"Čo ty tady, komáre?" zeptal se velký, chlupatý pavouk, když popolezl dopředu, aby na něj zasvítilo měsíční světlo.
"Ukrývám se tu před člověkem," odpověděl žalostným, vysokým hláskem Ren. "On mě chce zabít."
"Še nediv," odplivl si pavouk a pedipalpami si ohmatával okolí, "vy jim taky pěkně pijete krev. Šamečka jšem tu ale ještě nikdy neviděl," podivil se pavouk, když si Rena lépe prohlédl.
"Jak to?" pípl Ren.
"Nevim," pokrčil pavouk čtyřmi rameny, "obvykle tu žeru jenom šamičky."
"Cože děláš?" zděsil se Ren.
"Žeru je," opakoval klidně pavouk, "šem přece pavouk no ne? je to můj úkol, žrát je. A ani nevíš, jak blbě še mluví š těma kušadlama."
"Takže chceš sežrat i mě?" oklepal se zděšeně Ren.
"No, ne že by mě nežajímalo, jak šameček chutná," zacvakal zamyšleně svými jedovatými chelicerami pavouk, "ale žaprvý nepatřím meži takový ty honíčí šekáčšký pši, čo ši potravu šami doháněj a ža druhý šem už došt přežranej. Měl šem už tři šamičky. Ale řeknu ti, že to šou mrchy. Nadávaj a vyšmívaj še jednomu, dokud še nechytnou do šítě," stěžoval si zaníceně pavouk, "a pak, když je jeden chče šežrat, tak na něj ještě nadávačně bžučej."
"Vážně?" zmohl se na chabou odpověď Ren.
"Jo," přitakal pavouk," to ty šeš jinej týpek. Alešpoň ždvožilošt ti nechybí."
"Já bych už šel," zkoušel to opatrně Ren.
"Už?" podivil se pavouk, "počkej do rána," poradil mu, "to to vokno žaš vodevže. A žkuš še mi nežamotat do pavučiny. To bych tě pak mušel šežrat."
"Dobře," zašeptal tichým pískotem Ren, "udělám, co bude v mých silách."
"Šak já věděl, že šeš chytrej kluk," zabručel pavouk, "tak hodně úšpěchů," zmizel za skříní.