Cestování jako volba

Kapitola III. - Na cestě ke svobodě

Další dny ubíhají ve stejném rytmu se stálým denním programem, společnými sezeními a pracovními aktivitami. Možná je to paradox, ale cítím se svobodně, protože i přesto, že zatím ještě nenadešel den mého odchodu z léčebny, jistota, že brzy přijde, mi dává naději na nový život. Zároveň den odchodu ve mně navozuje i pocit strachu, protože vím, že až tam venku, v normálním životě, mě čeká plno nástrah, kterým budu muset čelit a odolat jim.

Mám teď i dost času vést si svůj deník, plný krásných vzpomínek, které hřejí, a i těch, co bolí. Užívám přítomného okamžiku a snažím se přemýšlet pozitivně o budoucnosti, i když nemám tušení, jak budu žít. Najdu si práci, bydlení a co pak? Vím také, že nálepky narkomana se nezbavím, i kdybych se snažil sebevíc, stále budu v očích ostatních jen,,ten, který abstinuje." To bude pro mě zřejmě tím nejtěžším.

Jaké vlastně byly mé sny, než jsem začal fetovat? Žít svobodně, ale ne s falešným pocitem, který dává chemie, ale tím, že budu svobodně konat věci, které chci, bez toho, abych ubližoval ostatním. Bez zákazů, bez předsudků, být zkrátka šťastný a své štěstí sdílet, ale s kým bych ho sdílel teď? Došlo mi, že mě tam venku čeká i velký pocit samoty, kterou budu muset nějak vyplnit. A nebude to už ani drogami, ani známostmi na jednu noc. Jenže čím? Možná, kdyby mě doma někdo čekal, s láskyplnou náručí a polibky, bylo by to jiné. Ten pocit jsem zažil jen s jedním člověkem. S ní, s Olinou...

Čtvrtý zápis z deníku v léčebně

Olina měla pravdu, když říkala, že budu dlouho spát, ale že až takhle dlouho, to jsem nečekal ani já. Vzbudil jsem se až druhý den odpoledne a trvalo chvíli, než mi došlo, kde se vlastně nacházím a co se všechno událo. Byl jsem tam stále sám, Olina nikde. Možná už tu byla, ale bylo těžké mě probudit, pomyslel jsem si.

Vstal jsem, natočil si vodu z kohoutku a pomalu se rozhlížel po malém a skromném domě. Pohled mi utkvěl na fotografie na psacím stolku, na kterých byla šťastně vypadající Olina u moře, na další fotce s velkým batohem a horským vybavením v horách, vedle byla fotografie v poušti na velbloudovi, na čtvrté měla nápis Peru za zády, a na poslední byla s mnichy v Thajsku nebo v Indii, nevím... Na většině fotkách s více lidmi, na dalších sama, ale všude stále šťastná. Přistihl jsem se, že se usmívám, jako malý kluk, když se na ty fotky dívám. Nikdy jsem takové věci neviděl, ani nezažil a cítil jsem velký obdiv. A navíc Olina... Byla tak krásná a ta pozitivní energie z fotek mě jako by prostupovala, a zároveň jsem se zkoumajícím pohledem snažil zjistit, kdo Olina vlastně je. Určitě musí být moc bohatá, když si může dovolit takové cestování, ale v ten moment jsem se zarazil a porozhlédl se po domě - boháči rozhodně žijí jinak.

Při pozorování vybavení skromného domečku jsem zahlédl na kuchyňské lince nějaké pečivo a v tom jsem uslyšel zvuk svého prázdného žaludku. Na nic jsem nečekal a rozhodl se prozkoumat, co dalšího bych mohl sníst.
S připraveným sandwichem jsem se po chvíli odebral zpátky na pohovku a i při jídle si stále pokládal tolik otázek ohledně tajemné Oliny a zejména toho, co tu vlastně dělám, ale nepřicházela žádná odpověď, ani Olina. Únava byla však  nakonec stále silnější, než mé myšlenky.

,,Honzo? Honzo!" slyšel jsem z povzdálí. Nedokázal jsem v první chvíli určit, komu hlas patří, až když jsem otevřel oči, spatřil jsem ji, jak se nade mnou sklání s úsměvem na tváři.

,,Olino? Promiň, asi jsem zase usnul."

,,Asi?",zasmála se. ,,A chceš v tom pokračovat dál? Už jsi tu takhle skoro dva dny."