Kluk z děcáku

Rakovina

Seděla jsem na bílé nemocniční židli a brečela. Nedokázala jsem přestat. Najednou přišel doktor. Tety Helen a Rose, které seděly vedle mě se zvedly a poslouchaly doktora.

"Tak, Shawn má 2 zlomená žebra a pár naražených. Nemůže se moc hýbat, protože mu hrozí pneumotorax, totiž propíchnutí plíce žebrem. Dále má zlomené zápěstí, které jsme dali do sádry. Na těle má pár řezných ran, nejspíše od střepů a také popáleniny. Jinak se zdá být v pořádku." řekl doktor a podal nám ruku. Teta Helen, která byla dosud v klidu už také propukla v pláč. Rose si jen rychle sedla na židli, aby to s ní neseklo. A já? Já jsem stála bez hnutí a nevěděla co dělat.

Když nás za ním pustili, šly nejprve tety, ale ještě spal, a tak odjely domů. V tom spěchu úplně zapomněly na Kate a Lauru. Nechaly mě v nemocnici, protože jsem odmítla od něj odjet. Později jsem šla za ním na jeho nemocniční pokoj sama. Bylo strašné ho vidět v obklopení všech přístrojů a hadiček vystupujících z nic. Přiběhla jsem k jeho posteli a přikryla jeho ruku tou mojí. Jemně jsem ho hladila a doufala, že se probudí. Moje přání bylo vyslyšeno. Probudil se.

"Kelly?" uslyšela jsem svoje jméno a rychle jsem odtrhla oči od podlahy a podívala se na něj.

"Shawne!" zakřičela jsem "Už mi tohle víckrát nedělej. Nemůžu se na tebe koukat v takovém stavu a vědět, že nemůžu nic dělat. Hrozně jsem se o tebe bála."

"Promiň. Je mi to líto. Měl jsem tě poslechnout a nejezdit za ním. Vůbec se nezměnil." řekl svým unavený hlasem.

"To nevadí, hlavně že jsi v pořádku." bylo mi jasné, že musí odpočívat, a tak jsem se zvedla a šla ke dveřím.

"Počkej, prosím. Musím ti něco říct" pomalu jsem se otočila a začala se přibližovat zpátky k jeho posteli "Chci ti to říct už dlouho, ale neměl jsem dost odvahy. Když jsem se jednou odhodlal ti to říct na tom chodníku cestou do školy, dostal jsem ten slepák." odmlčel se a já naslouchala každému jeho slovu "Miluju tě." řekl a mě se v tu chvíli zastavil celý svět.

"Víš Shawne, to je těžký. Já tě mám taky ráda, dokonce víc než ráda, ale nevím co by na to řekli tety a navíc jsi něco jako můj brácha. Já nevím jestli je to nejlepší nápad."

"Je to na tobě. Můj názor znáš, tak si to rozmysli."

"Tak dobře, ale teď už vážně, musíš si odpočinout." seděla jsem u jeho postele, dokud neusnul. Musela jsem pořád přemýšlet nad tím, co mi řekl. Bylo to těžký se rozhodnout. Nakonec jsem tam usnula.

***

Ještě v noci mě probudilo nepříjemné pípání všech přístrojů a pobíhání všechny doktorů a sestřiček.

"Co se děje?" zeptala jsem se

"Slečno musíte počkat venku. Pan doktor se o něj postará a vše bude dobré." odpověděla jedna ze sester a já se slzami v očích opustila nemocniční pokoj a zavolala Rose, aby přijela zpátky do nemocnice. Během půl hodina byla tam, i se všemi ostatními.

K ránu přišel doktor se smutným výrazem a já se hrozně vyděsila.

" Je mi to líto, ale zjistili jsme, že Shawn má rakovinu."

"To není možný, ale tak s tím se dá něco dělat ne?" řekla Rose s nadějí v hlase.

"Bohužel ten nádor je zhoubný a v nejvyšším stádiu. Už mu nezbývá moc času." řekl a všichni začaly nezastavitelně brečet "Je mi to moc líto."

"Kolik času?" vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky

"Můj odhad jsou pouhé 3 měsíce života, ale může to být klidně víc, uvidí se podle jeho stavu."

Nikdo nedokázal nic říct, ani jsme si nevšimly, že doktor odešel.