𝐋𝐨𝐯𝐞𝐫 𝐨𝐫 𝐀𝐬𝐬𝐢𝐬𝐭𝐚𝐧𝐭? (𝐓𝐚𝐞𝐤𝐨𝐨𝐤, 𝐕𝐤𝐨𝐨𝐤 𝐬𝐭𝐨𝐫𝐲)

72. Kapitola📑

Jimina to po chvíli přestalo bavit, když si uvědomil, že to se mnou nic nedělá. A konečně ruku stáhnul zpátky k sobě. Otočil jsem hlavu jeho směrem a sladce se na něj usmál.

Jimin se na mě jen bez výrazu podíval a dal se věnoval svému jídlu. To jsem tě až tak zklamal Jimine?! Tak to máš prostě smůlu.

Všiml jsem si, že nikdo nic neříkal a všichni jsme v tichosti obědvali. Bylo to trochu zvláštní. A pak jsem si něco uvědomil.

„Ježíš. Omlouvám se, ale už budu muset jít. Za hodinu a půl mi začíná brigáda. Pak vám napíšu. Ahoj mami. Ahoj tati." vstal jsem od stolu a dal rodičům na rozloučenou pusu.

„Ahoj hyung. Musíš se někdy stavit ke mě domů. Jestli tu budete přespávat, tak mi napiš." rozloučil jsem se i s Jinem a ještě do zakončil zamáváním.

Vletěl jsem do předsíně a začal se soukat do bot. Jsem to ale blb! Proč jsem si zařídil brigádu zrovna na dnešek?

Rychle jsem vyšel z domu a zabouchl dveře. Na telefonu jsem si zjistil, za jak dlouho mi jede autobus. Mam čtyři minuty na to dojít na zastávku.

To musím dát, jinak přijdu pozdě a můžou mě vyhodit. A to si nemůžu dovolit, když tam mám takové benefity.

Rozběhl jsem se a běžel jsem nejvyšší rychlostí, jakou jsem mohl vyvinout.

Když jsem dobíhal k zastávce, autobus tam ještě nebyl. Díky Bohu. Stihl jsem to. Na chvíli jsem se na zastávce opřel o svá kolena a vydýchával se.

Autobus po chvíli přijel a já už se v klidu mohl usadit a uklidnit svůj dech úplně.

Na brigádu jsem vtrhl pět minut před začátkem směny. Hned jsem utíkal dozadu se převléct. Jsem číšník takže si musím obléct černou košili a přes ruku nosit přehozený, ani vlastně nevim přesně co to je, takový ten bílý ubrousek. Černou kosili mám zastrčenou v černých upnutých kalhotách. Myslím, že mi to sluší.

Vyšel jsem a mířil směrem k moje mu šéfovi. Ten mi řekl jakou část restaurace budu obsluhovat a že se můžu pustit do práce, jelikož je tu na oběd dost lidí. Vydal jsem se tedy k prvnímu stolu.

Seděl u něj nějaký, podle postavy a vlasů, muž.

„Dobrý den, co vám mohu nabídnout?" zeptal jsem se zdvořile a čekal na odpověď od onoho člověk.

Ten muž zvedl svou hlavu a podíval se na mě. Málem jsem sebou sekl na zem.

Čelil jsem pohledem Kim Taehyungovi v celé své kráse. Vlasy měl tmavě hnědé, tělo podle postavy ještě více vypracované a vůni ještě intenzivnější. Oči měl stále jako propasti, do kterých jsem vždy spadl, když mě jimi propaloval jako právě teď.

„Ahoj Jungkookie. Moc rád tě zase vidím. Jsi ještě více krásnější než si tě pamatuji." pověděl mi a postavil se.

Já tomu nemohl zabránit, a tak mi začaly po tvářích téct slzy. Co tu dělá? Chce mi znovu ničit život? Přišel se omluvit? Nebo si přišel jen zašukat? Proč přijel?

„Jungkookie prosím nebreč. Chci ti něco říct. Mohli bychom se dnes večer sejít prosím?" přiskočil ke mě hned Taehyung a začal mě objímat.

„J-já n-nevím, T-taehyungu. Vždyť si
m-mi zlomil s-srdce." odpověděl jsem mu a snažil se uklidnit své oči.

„Prosím Jungkookie. Dej mi ještě šanci. Napravím to. A potřebuju ti toho tolik říct." začal Tae prosit a já se bál, že si tu za chvíli klekne.

„T-tak dobře."

„Děkuji moc Jungkookie. Kdy ti končí směna?" zeptal se mě se značnou radosti v hlase.

„V 20: 00. Až tak pozdě no." řekl jsem mu. Třeba ho to omrzí a domluví se až na jindy.

„Dobře. Budu tu sedět do konce tvé směny. Tak na mě nezapomeň." odpověděl mi a usmál se na mě.

Ach jo. Tak dnešní večer bude hodně zajímavý. Proč jsem se sakra domluvil s osobou na kterou se snažím zapomenout dva roky a která mi zlomila srdce? No nejsem blb?!

Snad to dneska přežiju.

Dobrý večer.

Dneska jsem se tak moc nudila, že jsem si řekla, že napíšu kapitolu.

Snad jste si užili víkend a přeji vám pevné nervy na následující týden.

I love youuuuu😍😍😍😍😍✅