Cesta Napříč Životy

Skol!

/6.5.2018

Upozornění: lehký explicitní erotický obsah

***

Cítil jsem vůni lesa. Nic jsem neviděl ani neslyšel, ale hutná vůně jehličí a čerstvého vzduchu se nedala s ničím splést.

Jako bych se probudil ze snu, jsem se probudil ve snu a pomocí zmatených smyslů začal postupně rozpoznávat své okolí. Skutečně jsem se nacházel v lese, hustém a zdánlivě nekonečném, a zahalen do několika vrstev oděvu jsem mířil tam, kde se stromy jen nepatrně řídly. Mé unavené tělo se – hnáno snad jen silou vůle – dralo po kolena vysokým sněhem, který studil i skrz tlusté kožené boty, a ačkoli mumlané nadávky naznačovaly jinak, cítilo se plné radosti a nadšení. Očividně mě ani trochu netrápilo, že mi hrozí vážné omrzliny nebo že by mě každou chvíli mohl napadnout po zimním spánku probuzený medvěd či hladový vlk; prostě jsem nedočkavě kráčel dál a ignoroval vše kromě zoufalé potřeby konečně dojít tam, kam mám očividně už hodně dlouho namířeno.

Já však potřeboval jistotu, že opět cestuji skrz neuvěřitelně nepravděpodobné sny, ne že jsem se probudil někde v lese ve Skotsku, kam jsem pravděpodobně došel pěšky ze spaní. Zapátral jsem tedy po známkách neskutečna a svému okolí věnoval náležitou pozornost. Nejprve jsem se zaposlouchal, abych se ujistil, že na mě žádný masožravý dravec nečíhá, než jsem si začal všímat těch méně nebezpečných forem života. Někde ve vysokých větvích mohutných borovic a smrků hlasitě zakrákal havran, až se lesem rozlehla ozvěna jeho hlasu, než podle zašustění křídel vzlétnul k nebi, o kterém jsem netušil, jak vypadalo; všude kolem panovalo namodralé šero a mech zakrývající sníh neodrážel žádné sluneční paprsky, takže jsem si místo čistého blankytu domyslel hutná šedá mračna. O chvíli později mi přes cestu přeběhl dorostlý bělák, zajíc ještě bělejší než samotný sníh, kterého bych si ani nevšiml, nebýt černých špiček jeho dlouhých uší. Pak jsem koutkem oka spatřil zrzavou veverku přeskakující mezi stromy a o pár metrů později minul vyšlapanou cestičku z otisků kopyt. Cítil jsem život všude kolem sebe, naprostou svobodu a ono vzácné spojení s přírodou, které člověk nemůže nikdy zakusit, pokud se alespoň na okamžik nezastaví a nepohlédne na nekonečné nebe, nepohladí vysokou trávu vlnící se ve větru nebo neuvolní cestu maličkému mravenci hrnoucímu se ke spadaným třešním. Nemohl jsem se toho pocitu nabažit.

Dlouhou chvíli jsem jen mlčky procházel nádherným projevem úchvatnosti matky přírody a na okamžik přestal pátrat, jestli se mi „procházka" zimním lesem zdá, nebo ne. Nosem jsem vdechoval příjemně štiplavý čerstvý vzduch a ústy vydechoval rychle mizící obláčky páry, zkoumavým pohledem jsem si prohlížel každou větev jehlic, kterou jsem si odklonil z cesty, pod dlaní cítil vroubkovanou kůru každého stromu, o který jsem se opřel, a ze všech stran na mě doléhala neskutečnost atmosféry, jakou jsem v anglických a žádných jiných lesích nikdy nezakusil.

Tím jsem si potvrdil, že stále sním – opět jsem pocítil kouzlo doby, v níž jsem se nacházel a která nebyla mým časem k žití. I tentokrát se ze mě stal tichý pozorovatel na pozadí mysli mého snového já, kdy jsem mohl pouze sledovat okolní dění a oprávněně do všeho kecat, i když mě nikdo neslyšel. A protože jsem věděl, že v aktuální situaci nic nezmůžu, bez větších obtíží jsem „skutečnost" přijal a docela se i těšil, o čem si mi bude zdát nyní. Pohodlně jsem se tedy usadil a čekal, co se bude dít dál, zatímco jsem nadmíru spokojen svou představivostí obdivoval další vysněný ráj na Zemi.

Snový Levi však místní krásu příliš neoceňoval, soudě dle jeho zrychleného kroku a roztěkaných myšlenek na jakousi chatu u jezera s výhledem na hory. Mě naštěstí vycvičila sama velká Lucie, na svůj věk i dobu přemoudřelá a často nedostižná, tudíž jsem dokázal vidět a především obdivovat kouzlo přírody v maličkostech, bez kterých by nic velkého nemohlo existovat. Vůbec mi nevadilo, že mi zcela uniká význam prožívaného snu, jako mi mezi prsty proklouzla pointa i toho předchozí, a ani trochu mě neštvalo, že nemám tušení, jak se mi takovýto druh snů vůbec může zdát; zajímalo mě pouze jediné, a to byla Lucčina možná přítomnost.