Stray kids
Lee Minho x Han Jisung
Han pov.
Kvůli blížícímu se comebacku, tak jak to bývá, byli všichni, ve stresu. Choreografii máme vždy hotovou během chvilky, ale tentokrát tomu bylo jinak.
Začalo to tím, že náš maknae, který se vždy tanec naučí jako poslední, chytil horečku. Poté se nakazil i Hyunjin, který s ním sdílí pokoj, jen proto že neuposlechl leadrova slova, že se od něj má držet dál. Zřejmě nepřekonal svůj ochranářský pud a musel se stále starostlivě kolem nejmladšího motat.
Nakonec jakoby toho nebylo málo si náš hlavní tanečník, nebo spíš hlavní nemehlo, málem zlomil nohu. Nakonec se ukázalo, že to není zlomené, ale potřebuje nějakou dobu být v klidu.
Až v takovéto situaci se ukáže týmová spolupráce. Hlavně, když v tom převládají starosti, stres a hlavně obavy.
Takové vedlejší, až moc rozebírané, téma: "Je tohle víc vina Hyunjina nebo Lee knowa?" Jen tak mimochodem, podle mě Minhova. Hlavní tanečník a zlomená noha?
Pak tady bylo, že za jeho nohu mohu já, že jsem do něj schválně strčil a takové. Ano, rádi se s Minhem škádlíme, ale svádět to na mě?
Byla to nehoda.
Řešili jsme naprosté hlouposti, namísto důležitých věcí. Bylo toho na nás prostě moc.
Bylo mi celkem jedno, jak se s tím poperou ostatní, stejně budeme možná muset plánovaný comeback přesunout, jelikož neúčast tří členů by byla opravdovým zklamáním.
Já jsem se tedy ale rozhodně potřeboval uvolnit.
A proto jsem se vydal do baru. Kdybych tak věděl, co mě čeká rozhodně bych tam nechodil. Kdybych tak věděl, že taková hloupost mi naprosto změní život.
Pamatuji si jen, že jsem se zlil a to opravdu pořádně. Jen matně si vybavuji, že jsem po někom neustále pokukoval. To je ale bohužel vše, na co si z toho večera vzpomínám. Ani si nedokážu představit, jak jsem se v takovém stavu, v jakém jsem podle mě byl, mohl dostat zpět do dormu. Jediné co vím je, že jsem se ráno probudil v mé posteli. Nebylo to však ani trochu podobné ostatním ránům. Bolest hlavy byla opravdu neskutečná, čemuž se ani nedivím, ale hlavně, když jsem se rozhodl vydat pro prášek na utlumení oné bolesti, všiml jsem si bolesti mé zadní partie. Se slzami na krajíčku jsem přemítal, jak můžu být takový hlupák, jestli má můj život ještě cenu a hlavně jestli nemohu vrátit čas zpět. Ještě s nikým jsem do této doby nespal.
Nakonec jsem usoudil, že pro mě bude nejlepší nepřemýšlet nad včerejším večerem a raději jsem se vydal pro ony prášky.
Jako by má mysl přestala správně fungovat, mi něco říkalo, že mám mít z předešlé noci dobrý pocit.
"Jak jsi se vyspal? Vypadáš teda naprosto příšerně," pokynul na mě náš nejnižší člen, který byl jako jediný takhle pozdě ráno ještě v kuchyni a srkal kakao. Nemusel jsem mu odpovídat, jelikož si vlastně odpověděl sám. Raději jsem si vzal onen prášek a pořádně ho zapil.
"Vážně se v takovéhle chvíli hodláš poflakovat po barech? Ani nejsi typ, co tam obvykle chodí, narozdíl od druhého flákače, který byl pryč stejně jako ty. Ach jo... jen kdyby Stay věděli, kde Lee know tráví noci... a kdyby ho tam někdo poznal... nebo tebe..," přednesl svou hlubokou myšlenku, která mi na něj absolutně neseděla, ještě by i pokračoval dál, kdybych ho nepřerušil: "Proč tak vážně.. vždyť ho nepoznali doteď, navíc je to snad jeho zodpovědnost. Možná by jsi se teď měl spíš soustředit na sebe." "Jo, jenže on nám stále jen způsobuje problémy," řekl a vrátil svou pozornst k hrnečku s teplou tekutinou. Jen jsem protočil očima a raději se vrátil do svého pokoje nachystat se na trénink.
"No.. alespoň jsi se uráčil přijít," přivítal mě leader. Nejspíš narážel na to, že Bin byl stále v dormu, zajímalo by mě jestli počítá s tím, že ho Chan pak pořádně sprdne. Bylo obdivuhodné, že tu byl Minho, přeci jen s tou nohou tu moc platný nebyl.
I s naší malou motivací jsme trénovali pilně až do oběda.
