Šéf | Minsung au ✓

14.

Čím později bylo, tím více byli všichni opilí. Nebylo to však jako na nějaké pubertální párty. Lidé byli pouze veselejší a hlučnější. Nikdo neudělal nějaký trapas či problém. Při nejhorším vedli velice zajímavé konverzace.

„Jisungu! Pojď už," křikl vysmátý Felix od průchodu, který vedl do chodby směrem k vrátnici. Changbin již čekal v zimě před vchodem a Seungmin s Hyunjinem zůstávali. Jisung se se skleničkou v ruce a smutným výrazem na tváři otočil.
„Ale já ještě nechci," udělal smutný obličej. Ačkoliv ho Felix přes všechen ten hluk nemohl slyšet, bral to jako ne, a tak spolu s mávnutím ruky odešel.

Jisung pokračoval v debatě, v ruce již několikátou sklenku vína, stejně jako jeho dva kamarádi, Jeno a několik dalších zaměstnanců. Debata byla samozřejmě o ničem, ale i tak se smáli a pokračovali až dlouho do noci. S přibývajícím časem lidí samozřejmě ubývalo, avšak to se nedalo říci o hluku, který byl snad ještě větší. Jisunga z toho začala bolet hlava a potřeba jít na toaletu byla taktéž k nevydržení, proto bez jediného slova položil prázdnou sklenku na jeden ze stolů a odešel.

Na záchodech nikdo nebyl, což bylo tak nějak dobře, vzhledem k tomu, že první, co udělal, bylo vyzvracení se do záchodu. Až pak byl schopný dělat cokoli jiného. Po vykonání potřeby, ke které raději zvolil záchodovou mísu, jelikož stát u pisoáru se nyní jevilo jako velice špatné rozhodnutí, si umyl ruce a dalších šest minut jen tak koukal na svůj odraz. Vlasy i čelo zpocené, červené tváře i špička nosu a blbý úsměv na tváři, který ještě vzrostl, když se na sebe dostatečně vynadíval a odebral se k odchodu.

Když však přišel zpátky, Hyunjin i Seungmin byli pryč, stejně tak i Jeno či kamarádka z vrátnice. Zbyli zde jen lidi, které znal pouze od vidění. Blondýn v tu chvíli nasadil výraz ztraceného štěněte. Ještě chvíli se rozhlížel, než spatřil vlasy hořké čokolády, jež mu byly dobře známy, a tak se k nim bez přemýšlení rozešel.

Minho byl k němu otočený zády. Jisung si při jejich prvním setkání ani nevšiml, co měl jeho nadřízený na sobě. Teď se však zastavil a pořádně si prohlédl jeho černé rifle, které byly upnuté a Jisung chvíli koukal, kam asi úplně neměl. Jeho oči pak sklouzly na jeho černobílý pruhovaný svetr. Vypadal tak heboučký a měkký, až Jisung nakonec neodolal. Několika dlouhými kroky došel k brunetovi a zezadu ho beze slova objal. V tu chvíli Minho přestal mluvit a zmateně se otočil, snaže se zjistit, kdo to je. Když to však zjistil, jeho ústa se zformovala do lehkého úsměvu a jeho pohled se zjemnil.

„Jisungu?" řekl sladce. Jisung se musel usmát a jako odpověď pouze zamručel.
„Copak to děláte?" vyptával se dál Minho. Blondýn se však necítil na konverzaci, svíraje ho v pevnějším objetí. Brunet si povzdechl, rychle něco říkaje kolegům, se kterými se do této chvíle bavil, než se celým tělem otočil na Jisunga, čímž ukončil objetí.
„Co se děje?" zeptal se, stále stejný výraz i tón jako předtím.
„Tady už nikdo není," zamumlal smutně mladší. Chtěl zpátky svůj objímací polštář. Minho se zatvářil zmateně, následně se rozhlížeje po místnosti. Jisung využil jeho nepozornosti a znovu ho objal. Minho to ignoroval a dál se snažil najít některého z Jisungových přátel, ale když se mu to nedařilo, došel mu význam blondýnových slov.

„Víš, kudy domů?" zeptal se. Blondýn se začal chichotat, zvedaje hlavu, aby viděl. Minho pozvedl obočí.
„Tykáte mi, Minho," a opět se začal smát. Minho se jen uchechtl.
„Tak tedy. Víte, kudy domů?" zopakoval svou předchozí otázku, nyní lehce poupravenou s vážnějším tónem i výrazem. Ten se opět změnil na pobavený, jen co se dal Han opět do smíchu.
„Ano, vím," odpověděl konečně.
„Tak mě veďte," zavelel vesele. Popadl blondýna za ruku a začal ho tahat k východu. Oba vypadali jako děti s blbým úsměvem na rtech. A Jisung se s radostí nechal táhnout. U dveří si ještě vzali bundy z věšáku a vyšli ven.

Studený vichr je uhodil do tváří, jakmile otevřeli dveře. Ani jednomu to však nevadilo. Dál se smáli, oba přiopilí a šťastní. Jisung si to nechtěl připustit, ale bylo mu s Minhem opravdu dobře. Celou cestu si povídali a Jisung byl překvapený, co všechno o starším zjistil. A bylo toho opravdu hodně, když se třikrát ztratili.

✧

„Tady!" vypískl blondýn nadšeně, když zpozoroval svůj dům. Minho, který toho vypil podstatně méně, se již klepal zimou a účinky alkoholu se začaly přeměňovat v kocovinu. Ale i přesto všechno byl rád. V blondýnově přítomnosti se vždy cítil dobře, i když se většinou navzájem uráželi a mladší vykazoval všechny známky nenávisti vůči němu.

„No, konečně," usmál se. Jisung se zachichotal a opět ho začal táhnout. Minho takřka cítil pocit úlevy, že jsou konečně doma, avšak to netušil, že bude muset patnáct minut pozorovat, jak se Jisung snaží najít klíče. Po patnácti minutách ho to přestalo bavit.

„Stát! Ani se nehněte!" rozkázal, rukama prohledávaje blondýnovy kapsy u bundy. Když tam nenašel nic než tři týdny starou účtenku, bez přemýšlení sklouzl na zadní kapsy kalhot. Jisung, který to však nečekal, vyjekl a automaticky objal staršího kolem krku. Nyní si oba vyjeveně hleděli do očí, Minhovy ruce stále na Hanově zadku.
„Um, promiňte," zasmál se nervózně starší, přičemž celý zrudl. Jeho ruce se přesunuly na přední kapsy, z pravé vztahujíce klíče.

Jisung ho celou dobu pozoroval, než propukl v hlasitý záchvat smíchu.
„O můj bože, vy se stydíte a jste celý červený!" pokřikoval přes celou ulici, která byla naštěstí prázdná, její ticho zesilující blondýnův křik.
„N-ne," zakoktal tlumeně, konečně otevíraje dveře.
„Když myslíte," protáhl se kolem něj Jisung s úšklebkem na tváři a mrknutím. Minho si dlouze frustrovaně povzdechl, než zavřel a zamkl vchodové dveře a vydal se po schodech za Jisungem.

Když vyšel poslední schod, našel blondýna, jak se opírá o dveře se zavřenýma očima.
„Hej," šťouchl do něj. Jisung se probral, nyní na Minha koukaje velkýma hnědýma očima. Minho mu pohled oplácel, dokud se Jisung nepřiblížil a neuvěznil ho v hřejivém objetí. Minho ještě chvíli koukal do míst, kde se nacházely ty překrásné oči, následně odemykaje dveře od vchodu.
„Jste doma, už mě můžete pustit," řekl sladce, hladící jeho blond vlasy. Mladší spokojeně zavrněl, připomínaje malé kotě.
„Uuuu," Minho si nemohl pomoct.

Jisung se odlepil od staršího a beze slova se otočil, vcházeje do bytu. Nezavřel však dveře, tudíž Minho viděl, jak si vyzouval boty. Trochu zklamaně se bez rozloučení otočil a sešel dva schody, než uslyšel hlasité: „Huh?!"

Zmateně se otočil, aby viděl vyděšeného Jisunga ve dveřích.
„Kam jdete?!" zeptal se úzkostlivým hlasem.
„No, domů?" Byla to spíše otázka než konstatování z Minhovy strany.
„Ale koho pak budu objímat?" Jisung vystrčil spodní ret a lehce nafoukl tvářičky, které byly ještě stále červené stejně jako nos a uši. Minho se sladce usmál a zase vyšel ty dva schody. Jisung se nadšeně usmál, opět popadl ruku staršího a zbrkle ho začal tahat k sobě do pokoje. Minho skoro nestihl zavřít dveře, které hlasitě třískly.

Mladší spadl na svou postel, neobtěžuje si svléknout oblečení. Minho spadl hned vedle něj, oba se stále držíce za ruce a obličejem dolů. Starší se zvedl, rozpojil jejich ruce a bez nějakého většího přemýšlení přešel ke skříni, ze které po chvíli hledání vytáhl dvoje tepláky. Následně si sundal svetr a rifle vyměnil za pohodlnější kus oblečení.
„Jisungu," otočil se na mladšího. Ten se mezitím potichu přesunul za něj, a tak Minho překvapeně vypískl, když se dotkli nosy.
„Ano?"

„N- na," podal mu tepláky a rychlými kroky ho obešel, lehaje si do jednolůžkové postele. Jisung se k němu po chvíli přidal. Ihned se na něj nalepil, objímaje ho jak rukama, tak nohama. Připomínal koalu.

Minho na chvíli ztuhnul, avšak po chvíli mladšího také objal. Už teď se velice "těšil" na ráno, jelikož si byl vědom, do jaké míry byl mladší opilý.

✧