addictive (H.S.) TRANSLATION

kapitola sedmá

Mé kamarádky mě vtáhly do hromadného objetí, přejíc mi šťastnou cestu. Loučily jsme se ještě venku, zatímco Harry už na mě čekal ve svém autě. 

Zavolala jsem jim ještě předtím, než odjela, abychom se pořádně rozloučily a aby o mě neměly starost. Peskovaly mě za to, že jsem jim o Harrym nic neřekla i přesto, že mi přišlo jim o něm říkat naprosto zbytečné.

"El, jsi si jistá, že s ním chceš jet?" zeptala se mě Lana už po několikáté, „vždyť pomalu ani nevíš, kdo to vlastně je."

Pohlédla jsem za sebe na Harryho, hrbícího se na sedadle řidiče. Ucítil můj pohled a naše pohledy se střetly. Ukázal mi své dolíčky ve tvářích a nemravně na mě mrkl. 

Vřele jsem se na něho usmála, „Jo, věřím mu," zase jsem svou pozornost přesunula na své kamarádky, které vypadaly trochu zmateně a zároveň tak, že mě mají tak akorát dost. 

„Ello, co to kurva děláš?" optala se mě Jenny – ani trochu to ale neznělo jako otázka.

„Nic, kurva, nedělám," odpověděla jsem.

„Řekla jsi, a teď tě cituji: ‚jsme tu kvůli fotografování'. Jako kdyby se tohle tvoje prohlášení vypařilo, a teď si randíš s cizím Britem, kterého si potkala v baru," prohlásila Liv, jejíž hlas byl o oktávu vyšší než běžně.

„Dobře, uklidněte se," pronesla jsem, způsob, kterým se mnou mluvily, mě iritoval, „kdo řekl, že s ním randím? S nikým teď nejsem. Jen chce jet se mnou a podpořit mě. Co je na tom špatného?"

„Nebuď tak naivní, Ello. ‚Podpořit' je jemně řečeno ‚dostat se do kalhotek'," pokračovala Liv naštvaně.

„On takovej není," odporovala jsem, „a víte co? Nepotřebuji váš souhlas s ním jet. Jedu domů, ať se vám to líbí nebo ne. Uvidím se s vámi, až se vrátím," ukončila jsem svou řeč otráveně a loudavým krokem jsem se rozešla k autu, nechajíc je s jejich nepříjemnými připomínkami. Štvalo mě, že mě tak rychle odsoudily. Nikdy jsem nesoudila jejich vztahy, tak proč si najednou ony myslí, že mají právo soudit ty moje? 

Oběhla jsem auto ke dveřím spolujezdce, otevřela je a usedla na koženou sedačku. Uvolněně jsem vydechla a silně za sebou zabouchla dveře.

„Co se děje?" zeptal se Harry.

„Nic," odpověděla jsem rozmrzele, „moje kamarádky jsou jen...," zavrtěla jsem hlavou a bezmyšlenkovitě koukala před sebe, „nevím, co to se mnou je. Poslední dobou mi připadá, že jak já, tak všichni ostatní, děláme všechno špatně," odmlčela jsem se, Harry byl taky potichu. Netuším, co jsem v tom momentu cítila, protože všechno zastínil silný stres, „Všechno je se mnou špatně a já nemám páru proč," trhnutím jsem vytáhla bezpečnostní pás a připoutala, „jeď už, prosím."

„Ello," oslovil mě Harry snažící se získat mou pozornost. Ignorovala jsem ho, nechtěla jsem s ním mluvit o svých problémech; chtěla jsem už jen jet domů.

„Podívej se na mě," váhavě jsem s ním navázala oční kontakt. V jeho obličeji se zračila vážnost. 

„Jestli ti připadá, že vše co děláš, je špatně; dobře. V tom případě se chováš jako člověk dělající chyby a žiješ život tím způsobem, jakým se žít má. S chybami. Přestaň se tak ubíjet, neudělala jsi nic špatného, a jestli se tě ostatní snaží přesvědčit o opaku, zapomeň na ně.

Koutky mých úst se zvedly do úsměvu, jeho slova mi naprosto změnila náladu, „Děkuju, Harry."

„Nemáš zač," odvětil, „a teď tě odvezeme domů."