Gana životodárce

První setkání

 Návštěva vládců má i své výhody. Trhovci jsou nepozorní, takže jejich stánky často zůstávají bez dohledu. Nechápu, proč všichni kolem té návštěvy dělají takový humbuk. Zpět do lesa se vracím s plným vakem jídla. Jakmile vkročím do lesa, ptáci se rozletí do všech stran. Dorazím k jezeru a většina zvířat už tu je a jsou zvědaví co jsem jim přinesla. Na rameno mi seskočí veverka. Víš že za tebou někdo celou dobu šel? Pousměji se Samozřejmě, už z města, ale nedokázala jsem ho setřást. Kdyby to byl někdo, kdo mi chce ublížit už to mohl dávno udělat, odpovím jí v duchu a podám jí velký ořech. Dám znamení jednomu z vlků a ten obejde pronásledovatele zezadu. Po chvíli ticha uslyším tiché vrčení. „Proč mě sleduješ?" otočím se a přes okraj kápě se zadívám na postavu, která pomalu couvá před vlkem, který na něho cení zuby. Polekaně se otočí až mu tmavě černé vlasy spadnou do čela. Na sobě má černo zelený oblek se zlatým lemováním, na první pohled je vidět že patří ke královskému dvoru. Znovu se vystrašeně otočí na vlka. Pokynu mu a on přiběhne ke mně. Podrbu ho za uchem „Neumíš mluvit?" nechápavě sleduje jak se teď mírumilovný vlk posadil vedle mé nohy a upřeně ho sleduje. „Jaks to udělala?" nechápavě těká pohledem mezi mnou a vlkem. Nakloním hlavu „Ptala jsem se první, a nemyslím si, že bys byl v postavení, abys mohl klást otázky," hlas mám pevný a založím si ruce na prsou. „Ani nevím," pokrčí rameny. „Viděl jsem jak kradeš na trhu a musím uznat že v nenápadnosti se ti nikdo nevyrovná. Chvíli jsem si myslel že jsi dítě, ale pak jsem uviděl tvé dlouhé vlasy a došlo mi že jsi žena," stisknu čelisti. „Očividně nejsem tak nenápadná jak jsem si myslela," povytáhne obočí a pousměje se. „No, taky jsem se snažil být nenápadný a moc mi to nevyšlo." „Odkud jsi? Nejsi odsud." „Jsem z Ásgardu," tím jen potvrdí mé domněnky. „Takže přijels s Thorovou družinou," přikývne. „A co děláš tady?" přivřu oči a snažím se zachytit jakýkoliv náznak lži nebo podvodu. Ledabyle pokrčí rameny „Chtěl jsem vypadnout od toho chaosu a úlisných lidí. Všichni se snaží být co nejmilejší až se mi z toho zvedá žaludek," prohlédne si mě od paty až k hlavě a založí ruce v bok „Ale co tady děláš ty? Proč nejsi na oslavě?" téměř vyprsknu smíchy. Pak se ale ovládnu „A co bych tam dělala? Já s lidmi zrovna moc nevycházím. Raději jsem s někým, kdo se nepřetvařuje," vlk se mi hlavou otře o nohu a olízne ruku. „To sou tvoji mazlíčci?" podívá se po všech zvířatech stojících kolem mě a pohled se mu zastaví na vlkovi, který při slově mazlíček vycení zuby. „Ne," zavrtím hlavou „jsou to mí přátelé a jediná rodina jakou jsem kdy měla." Muž nechápavě zavrtí hlavou „Ale jsi člověk, ne?" Nevím jak na tuto otázku odpovědět. Sama nevím jestli ještě jsem člověk, nebo už patřím mezi zvířata...nebo životodárce? Sklopím oči „Já nevím," téměř zašeptám. Svraští čelo. „Jak to nemůžeš vědět? To nedává smysl." Začne se ve mně vzdouvat hněv. Udělám pár rychlých kroků a bez toho aniž bych přemýšlela nad tím co dělám si strhnu plášť „Tak mi řekni ty, co jsem!" můj hlas je tvrdý, ale sama v něm slyším zoufalství. Jeho bledě modré oči na mě chvíli hledí a pak jeho pohled sklouzne na krk a ruce, kde se nachází kůra. Jeho výraz se změní z nečitelného na překvapený. „Ty jsi životodárce," zašeptá a znovu mi pohlédne do tváře. Čekala jsem že bude zhnusený, nebo se bude chovat pohrdavě, ale vypadá skoro nadšeně. Svraštím obočí a snažím se přijít na to proč. Čím déle se však dívám do jeho očí tím hůř se dokážu soustředit. Pak zavrtí hlavou „Ale proč jsi zde? Proč se nepřihlásíš a neodjedeš do Ásgardu?" povytáhnu obočí a poodstoupím. „Nikdy," zavrtím hlavou. „Tady jsem vyrostla a mám tu svou rodinu. To bych raději umřela než žila ve světě přepychu a přetvářky." Nepatrně mu poklesnou ramena a povzdechne si „Závidím ti. Také bych chtěl mít na výběr." Najednou vypadá jako obyčejný člověk, ne jako někdo od královského dvora. „Každý má na výběr. Je to tvůj život a ty jediný máš právo rozhodnout jak bude vypadat," vzhlédne a na bledé tváři se objeví mírný úsměv. „Asi máš pravdu."

Pokynu mu „Něco ti ukážu," na rameni mi přistane jeden z ptáků. Co to děláš? Zeptá se mě vyděšeně. Nebojte se, neublíží nám. Otočí na něho malou hlavičku Já mu nevěřím, je z Áagardu. Pousměji se a pohladím ho po bříšku Mě jste také ze začátku nevěřili. Na to nemá co říct. Všechna zvířata ustoupí aby mohl projít a obezřetně jdou za námi. Jdu hluboko do lesa a zastavím se až před jezerem. S úsměvem se dívám na hladinu, která je celá pokrytá bílými lekníny, které se lehce pohupují na hladině. Zastaví se vedle mě a užasle se rozhlíží kolem. „To je-" zašeptá a zavrtí hlavou. Kolem jezera je vysoké rákosí s vrbami a na protější straně voda přechází v zelený koberec trávy „To je úžasné," vydechne. Musím se jeho výrazu usmát. „To jsi udělala ty?" zadívám se na pohupující se lekníny a přikývnu. „Toto je můj domov. Dokážeš si představit, že by něco takového bylo v Ásgardu?" zasměje se „Ne." Podívám se na něho. Jeho oči se vpíjí do mých a nedokážu poznat co si myslí. „Taková krása by zastínila celý Ásgard," jeho hlas je chraplavý a výraz nečitelný. Mám pocit jako by nemluvil o květinách a jezeře.

Uslyším šustění listí a za okamžik se objeví malá opička. Seskočí mi na rameno Ásgarďani jsou v lese! Křičela na všechny kolem Někoho hledají a křičí! Zamračím se a vybídnu zvířata aby se šla schovat. Když se podívám na muže přede mnou má zmatený výraz. „Tví lidé tě hledají, měl bys jít," ukážu mu směr a otočím se na druhou stranu a zapískám. „Počkej!" zavolá a já se otočím „zítra večer by ses měla podívat do města, bude se ti to líbit," usměje se a kolem očí se mu udělají mírné vrásky. „Uvidím," pokrčím rameny. Přijde až ke mně „Moc rád jsem tě poznal lesní vílo," hlas má něžný a úsměv na jeho tváři mě znervózňuje. Zvedne ruku a z vlasů mi vytáhne zelený list. Zastrčí si ho do kapsy a jemně uchopí mou bradu. Jsem jako vrostlá do země, nedokážu se pohnout z místa. Nakloní se ke mně, ale v ten moment z poza keře vyskočí bílý kůň. Lekne se a udělá krok zpět. Nevěřícně na koně hledí „To je jednorožec?" zamrká jako by chtěl odehnat přelud. Rychle, už se blíží pobídne mě kůň. Otočím se, pohladím ho po tlamě a vyhoupnu se na jeho hřbet. „Taky jsem tě ráda poznala Ásgarďane," řeknu s úsměvem. Muž stojí bez jediného slova a nevěřícně hledí s pootevřenými ústy. Kůň se otočí a zmizí v lese.