acht

440 37 6
                                    

,,Tati... Je to blbá otázka, ale nemohli bychom odjet dřív?" Zeptám se ho a položím hlavu na zeď. Sjedu ho pohledem a sleduju jeho reakci.

,,Proč? Stalo se něco, že chceš jét? Předtím jsi nikam nechtěla." Zeptá se a zvedne se ze své židle. Jakoby se staral...

,,Proč jsi taká smutná?" Zeptá se mě a opře se o zeď hned vedle mě.

,,Osud mě nenávidí..." Řeknu mezi vzlyky a dám si na čelo ruku. Zmateně se na mě podívá. ,,Proč osud? Co se stalo?"

,,Dějíse mi jenom špatný věci tati... A když jsem konečně byla šťastná, tak je to v háji." Utřu si slzy a zkousnu si ret. ,,Takhle nemluv. Buď trochu opatrná se slovy Haneul... Co se stalo?" Podívám se mu od očí a odfrknu si.

,,Co se stalo? Kluci se stali!" Jen jediná myšlenka na něj a začnu brečet. Asi ho mám hodně ráda co?

,,Nebreč... Jisung? Byl to Jisung?" Poví a položí svoji ruku na mé rameno. Kývnu a z mých potichých vzlyků se stane hlasitý pláč. ,,Zlatíčko, nebreč. V ten den jsem si řekl, že už nikdy nikoho vidět brečet nechci, tak prosím ne." Řekne pomalu. Nejistě kolem mě položí jeho ruky.

,,Ne-nebyla to moje ch-chyba..." Zakoktám a podívám se na něj s uslzenýma očima, jak se mi vrací vzpomínky. ,,Já vím... já vím..." Řekne a políbí mě na čelo. ,,Je mi to líto..." Zašeptá a zlomí se mu hlas.

Přiznávám si, že to moje chyba nebyla... i když to moje chyba dost jasně byla.

Ten den.

Byl to nejhorší den v mém životě.

Před sedmi lety

,,Jinsu? Kde jsi prcku?" Zavolám na mého mladšího bratra. Dneska nejsou rodiče doma a paní Han neměla čas, takže ho musím hlídat já. Nechápu, že se mi už ztratil. Nedívala jsem se na něj tak deset minut.

,,Jinsu vylez ven! Není to sranda!" Zakřičím a podívám se do obýváku jestli tam není.

Kde může být? Nikdy nikam neutíkal.

Počkat... je tu ještě ta místnost. Proč by tam chodil? Přece ví, že tam chodit nemáme.

,,Jinsu!" Křiknu když ho uvidím a rozběhnu se za ním. ,,Sem nemůžeš jít, co blázníš?" Zeptám se ho a vezmu ho do náruče. ,,Spadl mi tam Heja..." Řekne smutně a koukne se na schody vedoucí dolů.

Blbej táta, říkala jsem mu ať tam něco dá.

Heja je jeho nejoblíbenější hračka. Bez ní ho bude těžké zabavit. ,,Až přijde domů taťka, tak ti ji donese jo?" Řeknu mu a utřu mu slzy z tváři. ,,Ale ten přijde až zítra..." Poví a dá mi ruce kolem krku.

,,To zvládneš." Řeknu a vezmu ho do obýváku. Posadím ho na sedačku a dám mu do ruku polštář. ,,Chtěl bych něco k pití." Poví a roztomile otevře pusu. Aww.

,,Tak tu počkej, hned tu budu." Řeknu mu a vydám se do kuchyně pro jeho oblíbený džus. Ach jo, proč máme tak velký dům? Člověku trvá minuty než někam dojde, to je strašný.

,,Jinsu už jsem tu a hádej co mám? Tvůj.... oblíbený..." Zastávím se když si všimnu, že tady není.

,,Kde jdi Jinsu? Toto není vtipný!"

,,Jinsu!" Zaječím a pustím sklinku na zem, když uslyším jeho křik doprovázený velkou ránou. Rozběhnu se za ním a... a...


Jisung

,,Hano... hádám, že jsem to posral." Řeknu a zabořím si prsty do vlasů. ,,No jo, jsi prostě debil." Řekne v klidu.

,,Tak mi pomoc aspoň trošku! Taky jsem ti pomáhal..." Zvýším na ní hlas a vezmu polštář, který jsem měl hned po ruce a hodil ho po ní. Sykne a ublíženě se na mě podívá.

Danke | Han Jisung Where stories live. Discover now