Tanečnice

Vzdej se strachu!

Procházela domem, který se opět zdál prázdným, Marien se ještě nevrátila a Faileon pomáhal Restalonovi v dílně. Když se před ní objevily dveře do mladíkova pokoje, zaváhala... Neměla by počkat? Raději ne, někdo by mohl knihu spatřit.
Otevřela dveře a vešla dovnitř, opatrně položila poklad na stůl. Pohledem zavadila o postel a spatřila nalou vyřezávanou hračku, ohořelou a zčernalou. Opatrně ji vzala do rukou, byla to panenka, jednoduchá a obyčejná, ale jí se zdálo, jakoby vypovídala o nekonečné bolesti a smutku... Do očí se jí vloudily neposedné slzy, které nemohla zastavit.
Náhle se vzpamatovala a ozvalo se její svědomí. Co to dělá? Na tohle nemá právo, zasahovat do něčího soukromí... Je to špatné... Vrátila panenku na postel a tiše odešla.

                                         -/--/.-

Knihy vyskládané do nepořádných sloupců dívku téměř skrývaly a ona stále hledala... alespoň indicie, náznaky, jak ovládat svoji sílu... Ale všechno, co našla jí pouze opakovalo slova, která slyšela již od Nénii...
,Energetická magie je samotnou silou vesmíru... Nejčastěji čerpá z energetických zásob toho, kdo ji umí využít... Někteří lidé s její pomocí dovedou obrátit sílu celých světů...'
Lenea se protáhla a zívla, už takto seděla několik hodin a stále nenalezla nic nového. Vrátila se zpět ke čtení.
,...Není možno ji ovládnout, pokud ve svém nitru cítíte strach, nechte jej  odplout a magie Vám sama otevře dveře...'
Konečně! Málem začala jásat, ale její radost rychle opadla, neboť nic dalšího v knize nestálo, zdálo se, jakoby ji autor nestihl dokončit.
Sáhla po další knize, ale nahmátla pouze vzduch. Jen bolestně přivřela oči a vstala. Byla unavená, nesmírně unavená, poslední dvě noci nezamhouřila oka. Proto, jakmile se nechala přivítat měkkou postelí, upadla do říše snů... Hlavou jí však stihla prolétnout poslední myšlenka.
,Vzdej se strachu.'

Do pokoje vkročila Nénia. Při pohledu na dívku spící mezi knihami se pousmála. Chtěla zhasnout svíčku, ale pohledem zavadila o knihu, kterou měla Lenea jako poslední v rukou...
,,Ach Ortanië... i po smrti nám pomáháš..." zašeptala do ticha a noční přítmí skrylo smutek zračící se v hlubokých, prastarých očích...

Procházela temnými chodbami hradu, věděla, kde je, i koho hledá. Z ostatních cel k ní vztahovali kostnaté ruce zmučení vězni a chytali se jejích šatů, jako tonoucí lana. Ona však věděla, že jim nepomůže. A toto vědomí ji ničilo.
Šla dál.
Bolestné výkřiky se přibližovaly. Zanedlouho uslyšela i jiné zvuky - bič.
Tváře měla smáčené slzami čirého zoufalství, ramena se jí třásla neovladatelnými vzlyky... Věděla, co uvidí, chtěla se otočit a utíkat co nejdál odsud, nechat vše za zády, ale nemohla, neviditelná síla mocnější, než ona sama jí v tom bránila.
Dveře před ní se otevřely.
,Ne! Prosím, už ne!' blesko jí hlavou, ale bylo to k ničemu. Stejně onen příšerný výjev spatřila.
  Její otec klečel, vlavu svěšenou a vlasy slepené potem, záda rozdrásaná údery biče, nad ním stál voják napřehující se k další ráně...
Bratr ležel na zemi v kaluži krve, ostatní sourozenci plakali a choulili se co nejblíže matce, zmítající se v řetězech a prosící o milost. V pozadí všeho se  tyčila temná postava, jako hrozivý stín strachu... Zoufalství...bolest...smrt.
To bylo moc, vykřikla a pocítila onen pocit říčního proudu. Neměla však sílu vzdorovat. Bolest ji zlomila. Celou místnost zalilo zlaté světlo. Když otevřela oči, voják byl mrtev... ale s ním i všichni ostatní, matka, otec, sourozenci... všichni. Pouze stín se tyčil nad mrtvými těly, jako sama smrt. Nemohla se nadechnout. Sklopila pohled na své dlaně. Byly smáčené krví.
Ozval se tichý výsměšný hlas.
,,Pohleď, toto je tvá síla."

Lenea se probudila trhnutím, srdce jí bilo, jako splašené.
,,Jak?" zašeptala do nočního ticha. ,,Jak se mám zbavit svého strachu, když mě pronásleduje i ve spaní?"
                                   
Jsem zpět, s možná "trohu" morbidní kapitolou... přesto doufám, že se Vám líbila.  Za případné překlepy a chyby se omlouvám.
Mějte se krásně! ❤

Isilien