Nenahraditelná

Kapitola 9

Postavili mě ke zdi a všichni jsme v tichosti vyčkávali na příchod osoby, která se mě má ujmout. Nikdo ovšem nečekal, že se objeví samotný majitel celé budovy.

"Naše tajuplná kráska v černém." Rozpřáhl ruce a se širokým úsměvem kráčel k nám. Celá jsem se napnula a pohledem probodávala muže ve značkovém oblečení. Ze všech možných lidí, kteří by mě mohli dostat na starost, se on řadil na  čtvrté místo nejhorších. První obsadil Kapitán, druhé jeho hnědovlasý kamarád a třetí zrzka s vražednými sklony. Nic jsem neodpověděla, chtěla jsem dodržet svůj slib mlčenlivosti a to ještě hodně hodně dlouho. Vlastně jsem s nimi nechtěla mluvit nikdy...

"Já už si jí přeberu, pánové." Dodal a všichni vojáci, kromě jediného, odešli. Nejvyšší z obrů ale stále zůstával těsně po mé pravici, čímž si vysloužil nesouhlasný výraz Antonyho Starka.

" Prvních pár dní tu zůstanu. Rozkazy shora." Řekl muž hlubokým hrdelním hlasem, až mi přeběhl mráz po zádech. Tohle určitě není nikdo z Ameriky!  Může být od nás? Poslal ho Edvin?

"Od koho? Zvládneme to sami!" Evidentně nebyl nadšený z jeho pobytu zde, což nechápu, protože jsem tu já ten hlavní aktér. Ale Stark nevypadal, že by mu nějak vadila má přítomnost, čímž si ode mě vysloužil špetku sympatie.

Obr v černém udělal ještě krok ke mně a pevně mi stiskl pravou paži. Automaticky jsem se po něm ohnala, ale stihl uskočit. Nenechal se odradit a přistoupil ještě blíže, ale již se mě nesnažil dotýkat. Měla jsem nutkání nad oběma muži protočit očima. Měla jsem nutkání protočit očima nad celým světem.  Muž něco Starkovi odvětil, ale já jejich slovům nevěnovala pozornost. Zkoumala jsem místnost a hledala jakékoli štěrbiny v obraně, kudy bych mohla utéct. Ztuhla jsem ještě více, když můj pohled zakotvil na hnědovlasém muži, který se ležérně opíral o trám dveří a drze mě pozoroval. Zamračila jsem se a uvnitř hrudi se mi rozdmýchával vztek. Naštěstí mi hned na mysl vytanul slib, který jsem si dala pře výslechem. Nijak nereaguj! Znovu se mi tedy po tváři rozlil chladný, nic neříkající výraz. 

"Docela si tady způsobila rozruch, když nám Fury řekl, že tě máme na starost. Starouš s Natashou stále zuří, být tebou, vyhýbám se jim." Zamrkal na mě Tony a vydal se přes obývací pokoj. Jen periferně jsem mohla vidět hnědovláska, jak nás bez ostychu propaluje pohledem. Ruce měl založené na svalnaté hrudi a mě na nich něco velmi zaujalo. Když už jsme byli téměř v jedné z chodeb, jeho levá paže se podivně zaleskla, ale nemohla jsem zastavit, a tak rozluštění této záhady bude muset počkat. Chlap po mé pravici mě na každém pátém kroku přejel pohledem, jakoby se snad bál, že se další vteřinou vytratím jako pára nad hrncem. 

"Tohle je tvůj pokoj." Otevřel jedny z dveří na konci chodby, která byla zakončená prosklenou plochou. I z té dálky jsem si byla vědoma výšky, která mě dělí od chodníku pod námi. Líně jsem pohlédla na Starka a jeho úšklebek a až poté se za doprovodu svého "ochránce" vydala dovnitř. 

"Večeře je v půl sedmé. Někoho pro vás pošlu. Jo a..." Mrknul na mě. " Připrav se na pořádný výslech. Coulson se nám nehrabe ani po paty." Dodal a poté zabouchl dveře a odešel. Zůstala jsem tedy v tom menším pokoji s tím neznámým obrem.  Ten stál jako socha před jednou z prosklených ploch a sledoval každý můj pohyb. Paže měl založené na hrudi a jeho oči do mě vypalovaly krátery. Ach můj bože!

Jen jsem pozvedla nad jeho konáním obočí a sjela celou místnost pohledem. Dvoulůžková postel po mé pravici. Po levé straně pohodlně vypadající křeslo s menším dřevěným stolkem ve stejné tmavé barvě. Barvy unaveného slunce ozařovaly kobereček, na kterém se křeslo i se stolkem nacházely. Všechno bylo laděno do krémových barev, která působila jemným dojmem, ale zároveň poukazovala na téměř prázdný pokoj. Bylo tu vlastně všechno a zároveň nic.