Nenahraditelná

Kapitola 11

Probudily mě kroky rozléhající se chodbou. Zvláštní, ani si nepamatuji, že bych usnula.
S námahou jsem se vydrápala na nohy a pomalu, jako bych na sobě měla olověná závaží, jsem došla do koupelny. Až studená voda na mém obličeji mě dostatečně probrala z té podivné agónie. Kocovina... Trefný název...

Zrovna jsem zápolila s hřebenem, když se dveře do mého pokoje otevřely.  Už podle jistých kroků jsem poznala, že jde o mého tajemného obřího strážce. S nezájmem jsem dál pokračovala v česání, dokonce i tehdy, když dotyčný zaklepal na dveře od koupelny. 

"Hm." Vyloudila jsem ze sebe s námahou. Rána bývají vždy tak těžká!  Společné tréninky mi vždycky dělaly starost, protože vás okolí hodnotí už od brzkých hodin. Pokud tak málo spíte a navíc většinu noci strávíte v bolestech, vaše vizáž dost utrpí. 

Odložila jsem hřeben a nabrala si do dlaní vodu. Při kontaktu s mým obličejem mě alespoň trošku probrala z ranní otupělosti, a tak jsem se mohla pustit do účesu. Vyčesat vlasy do vysokého culíku není naštěstí žádná věda, přesto mi scházela moje úžasná energická kadeřnice, se kterou jsem se za posledních pár měsíců stihla sblížit. Tedy alespoň do takové míry, jak se někdo může sblížit s tichým vojákem s ledovýma očima. Vždycky mě fascinoval strach, který se lidem při kontaktu se mnou zračil v očích a nutil je dělat věci, o kterých by si nikdy nemysleli, že jich jsou schopní. Ale ona ne. Je jednou z těch mála lidí, kteří berou věci pozitivně a snaží se si ze všeho odnést nové zkušenosti a ponaučení. První návštěvy u ní se samozřejmě neobešly bez napjatého ticha, ale postupně jsme si na vzájemnou přítomnost zvykaly, až se tyto nepříjemné pocity úplně vytratily. Já jí nezavdala žádný důvod, aby se mě musela bát a ona mi pokaždé spletla dlouhé vlasy do propracovaných, ale praktických účesů, což je v mé práci nezbytné.

Zapracovala jsem na chladné masce a otevřela dveře. Za nimi se opíral o zeď Obr a jakmile mě spatřil, narovnal se do nehorázných výšin. Vypadal napjatě a nedostatek spánku na něm také zanechal své stopy, ale i tak se přinutil k nanejvýš upřímnému pousmání. Čekala jsem, jestli něco řekne nebo udělá, ale on tam jen stál a díval se mi do očí. Normální člověk by takový nátlak nebo moment považoval za velmi nepříjemný, ale moje psychika a emociální cítění se během posledních měsíců ocitlo téměř na bodu mrazu. Vlastně spíš než to, mi bylo všechno ukradené, všechno kromě potenciálních hrozeb a rozkazů. 

Aniž by mě spustil z očí, vytáhl z kapsy černé vojenské bundy papír a rozložil ho. Sledovala jsem to divadlo a byla připravená kdykoli vystartovat. 

"Marie, Nathalie, Monique, Catherine, Isabelle, Jacqueline, Anne, Jeanne, Christine, Celine, Michele, Jeannine, Brigitte, Josette, Elodie..." Četl další a další jména zřejmě francouzských žen a při každém se na mě podíval a zhodnotil můj výraz. Ten se v průběhu jeho proslovu měnil z čistě překvapeného na pochybovačný, naštvaný, ohromený a ke konci výčtu jmen skoro až na pobavený. Jakmile vyslovil poslední jméno, zadíval se mi do tváře a čekal, jak zareaguji.

"Rozhodl ses k tomu dobrovolně nebo pod vlivem nadřízených?" Zeptala jsem se po krátké chvíli ticha. Odpovědí mi byl široký úsměv.

"Snad jsem ti slíbil, že tvé jméno najdu, tedy, jestli ke mně nebudeš hodná a neřekneš mi ho sama." Poslední větu podal s nadějí spíše jako otázku. Jen jsem nad ním pozvedla obočí a vydala se do pokoje. Přikrývku jsem naštěstí stihla srovnat ještě dříve, než přišel. Naučeně jsem se posadila do křesla a on přešel k oknům, ze kterých se do krémové místnosti dralo světlo, odrážející se od ostatních budov, až to bylo očím nepříjemné.