Dvě duše v jednu

3. Kapitola

Pozor: Konec této kapitoly může mít na někoho slabé povahy nežádoucí účinky. Prosím berte to na vědomí. 

Vydrání se ze spárů tmy a osamocení byl obtížný úkon, a proto se Harrymu nepovedl na poprvé. Potácel se na rozhraní mezi dvěma světy. Někdy nebyl schopen otevřít oči, ale zaznamenal hlasy kolem sebe. Jindy zase otevřel oči, avšak sám si toho vědom nebyl, jelikož jeho mysl byla v obležení tmy.

„Pottere, vždy jsi byl problémový, ale člověk by nabil dojmu, že po skončení války si dáš voraz a aspoň na chvíli dáš pokoj nejen sám sobě, ale i svému okolí. Ale u Salazara proč jsem tady Já!!!" Tlumeně se čílil hlas vedle jeho postele. „Nejenže je to úmorná nuda ale já s tebou nemám nic společného a doufám, že nikdy mít nebudu. Nechápu proč tu není někdo z tvých nebelvírských poskoků, kteří by tě opečovávali jako tvoje ma......." Hlas stihl. Dlouho se nic neozývalo.

Harry zase začal klesat do hlubin neproniknutelné tekutiny stínů.

„Doufejme, že Severus ví, co dělá, jinak to se všema dopadne špatně. Merlin dík, že je to mazaný Zmijozel a ne impulzivní a ke všemu tupí Nebelvír."

Harry nevěděl, kdo přesně to pronesl, na to byl až příliš otupělý, ani pořádně nepochytil obsah, ale musel se nad tím, kdo ví proč pousmát.

„Draco, jak je na tom." Otázal se přísedícího u Harryho postele střídmí hlas.

„Pořád beze změny. Nechápu, proč tady musím sedět a dohlížet na tohohle..." Byl přerušen povzdechnutím ze Snapovi strany.

„Draco už jsem ti to jednou říkal. Nemůžu ti nic říct, protože sám toho moc nevím. Nedokážu odhadnout, jak moc je to nebezpečná hra. A sám moc dobře víš, jak nezodpovědní jsou jeho kolejní přátelé."

Mladý Zmijozel podrážděně zasyčel. „Zase se ženeš do něčeho, co pro tebe jistě nedopadne nejlíp. Vzpomeň, není to až tak dávno co jsi málem zemřel a proč? Protože tvoje mladistvá nerozvážnost tě spoutala a ty ses do toho ještě víc zamotal místo toho, abys nenápadně vyklidil pole. Štve mě, že můj kmotr, který mi byl lepším otcem než můj biologický, se opět žene do něčeho a ani pořádně neví do čeho. Uvědom si, že ten spratek Potter už tu nemusí být, aby se postaral o tvé fyzické zdraví, a to nemluvím o tom, že ač si mnoho lidí myslí opak, tak ON není bůh, aby dokázal zachránit všechno a všechny. Tenkrát ti dokázal sehnat pomoc dost kvalifikovanou na to, aby dokázali nemožné a dostali tě zase mezi plnohodnotně fungující čaroděje. Ale celá válka tě pošramotila a teď nehovořím o těch jizvách a všemožných zranění, které jsi musel snášet dnem co dnem nevěda, kdy přesně přijdou další, mluvím o tvé duši, psychice, myšlení – říkej si tomu, jak chceš. „Tohle" ať už to nazveš jakkoli obdrželo největší rány. Rány, které otupí jen čas, ale stejnak budou bolet až do konce tvých dnů. Pocit viny, výčitek a jistě i určitý druh osamocení tě musí sžírat každou noc před spaním. Myslíš si, že nevím o tvých slzách, které jsi měl vždy na tváři, když jsi usnul. Byl jsem to já, kdo při tobě byl, když ses dával, přes prázdniny dohromady. Jsem Zmijozel a ty jsi má rodina. Nechci tě zase vidět v tomhle stavu. Chci, abys sis konečně odpočinul a aspoň trochu štěstí si urval i pro sebe a netrpěl pro druhé. Ty nejsi Potter ani Nebelvír neměl stejný záchranářský komplex, nikomu nejsi nic dlužný. Možná tak sám sobě." Zakončil svůj hysterický výstup Dcaco poměrně klidným a tišícím hlasem.

„Přemýšlej nad tím Seve." Mladší ze Zmijozelů se otočil a odcházel. Těsně předtím, než stiskl kliku se ještě zastavil a už se šibalským úsměvem natočil hlavu na stále zaskočeného profesora. „Nemysli si, že jsem si neuvědomil, jak jsi narážel na to, že ještě nikoho nemám. To není důvod, abych svůj drahocenný čas věnoval našemu Zlatému chlapci." Po těchto slovech mladík definitivně odešel a zanechal zkamenělého profesora v místnosti se zdánlivě spícím Harrym.