Dvě duše v jednu

19.Kapitola

Z okna byl příjemný výhled na skotské pobřeží. Vlny se tříštili o útesy, které ač přes poněkud chladnější a deštivějším počasí překypovali životem. Nejen ptactvo našlo útočiště na tak odlehlém a zapomenutém místě. Letos se zde sněhu nedočkali aspoň ne v takové míře jako minulý rok. Přesto zde vládla příjemná atmosféra Vánoc.

Za okny hořeli svíčky a v obývacím pokoji se skvěl krásný Vánoční stromek. Nebyl to výstřelek nejnovější mody. Byla to směsice kde, jakých ozdob a řetězů. Ale hlavnímu organizátorovi, který řídil tak náročný proces jako je zdobení stromečku, se to přesně takto líbilo. Podobný chaos vládl i v dekoracích všude kolem, ale ve finálním pohledu to působilo až neuvěřitelně útulně.

Teď domem vládlo ticho, poněvadž se jeho majitelé vydali na podvečerní procházku.

Šli vedle sebe, po nenápadné cestičce. Georg s Fredem si Shukaka vedli mezi sebou. Ten pozoroval okolí a švitořil o všem co ho zrovna napadlo. Divoce přitom gestikuloval avšak, když se Fred dozvěděl o Shukakově prochladnutí dbal mnohem ve větší míře než Georg, aby jejich zázrak neprochladl, a proto se teď oba potichu smáli jejich malé kuličce, které byli vidět jen kukadla.

Byla to poněkud zvláštní situace, když se Georg vrátil od smečky a přivedl si sebou jeden ocásek. Fred se tehdy jen vševědoucně usmál, když viděl kradmé pohledy George směřované na Shukaka.

Ten večer spolu poseděli nad chutnou večeří, o kterou se zasloužil převážně Fred. Georg neměl takoví cit pro dochucování, a proto to vždy hodil na Freda. Ten už ani nic nenamítal ale jakmile se mu naskytla příležitost, kdy se z toho vykroutiti nenechal ji uplavat.

Již se Shukakovi klížili oči. V dlaních svíral prázdný hrneček od překyseleného čaje. Georg ho tedy šel uložit a když se posléze vrátil za Fredem, bylo čerstvě přiloženo v krbu a jeho dvojče drželo sklenku se Skřítčím vínem.

„Máš ho rád." Začal bez obalu Fred.

„Víc než to." Věcně konstatoval Georg a upíral svůj pohled do plamenů.

„Předpokládám, že je to oboustranné?" Zeptal se a zároveň nezeptal Fred.

„Jsem jeho druh Frede. Stejně jako ty." Řekl Georg po kratší pauze a teprve teď se podíval na svého bratra.

Dlouho bylo ticho, Fred snad ani nemrkl.

„Vždycky jsme byli podivíni." Usmál se na George, který mu úsměv bez zaváhání opětoval.

„Ale bude to divný." Smál se Fred.

Georg s ním souhlasil, ale neřekl nic. Nebylo potřeba, Fred věděl sví.

Shukaku to řekl Georgovi těsně předtím, než tvrdě usnul zavrtaný ve voňavých přikrývkách. Sám byl tou skutečností, že má dva druhy zaskočen, ale během krátkého času, kdy měl možnost ty dva pozorovat se už ničemu nepodivoval.

Ti dva byli jako jeden, srdcem, duší i tím jejich humorem.

Následující dny plynuli v ostýchavé a chvílemi i v trapné atmosféře. Nikdo z nich neměl tucha, jak má v takovém vztahu fungovat. Merlin dík, že vždy trapnou chvilku rozehnal Shukakův zvonivý smích a Georgova nebo Fredova vtipná poznámka. Naneštěstí takové dny nemuseli prožívat příliš dlouho a po čase si zvykli.

Každé ráno, pomalu ještě za tmy, bylo domem slyšet jemné cupitání. To, jak Shukaku přebíhal ze svého pokoje do pokoje jedno ze svých druhů. Jestliže včera zamířil do prvních dveří vpravo dneska vezme za kliku prvních dveří vlevo, protože ty patří Fredovi a včera byl u Georga.