Archiv lidských duší ✔

2. Já Caleb

Narodil jsem se rodičům, jako jejich první vytoužené dítě. Byl prý teplý květnový páteční večer a většina lidí venku sledovala blížící se zatmění měsíce. Máma vždycky říkala, že jí to nesmírně uklidňovalo. Ležela pod oknem a sledovala celou tu nádheru v přímém přenosu. Jenže o ten finální okamžik přišla. V ten moment, kdy došlo k celkovému zatmění, jsem se totiž narodil já. A jak jsem pomalinku nabíral kyslík do svých malých plic, začínal mi na pozemskou cestu svítit i onen měsíc, který se zase začínal ukazovat v celé své kráse. Tak začal můj život a historka se zatměním se poté stala vděčným tématem při každé oslavě mých narozenin. Když jsem byl starší a celou tuhle nádheru zažil na vlastní kůži, musím říct, že to ve mně zanechalo hluboký zážitek. Bylo to něco nepopsatelného, kouzelného, dech beroucího a já se cítil plný energie. Té jsem měl ostatně vždycky o trošku víc, než bylo všem milé. Od dětství jsem byl pěkný raubíř a vše co šlo, jsem vyzkoušel. Rodiče, kteří mě nade vše milovali, jelikož jsem i po několika pokusech zůstal jedináčkem, dělali, co bylo v jejich silách. Jenže já si chtěl užívat, všechno vyzkoušet a tenkrát je bral jako brzdu. Když to se mnou postupně vzdávali, trávil jsem valnou většinu svého žití na ulici. Tam bylo vše, co jsem potřeboval. Což znamenalo alkohol, drogy, děvky. Když jsem cokoli chtěl, tak jsem si to obstaral, nehledě na způsob jak. Máma byla nešťastná, přesto když jsem se jí kolikrát úplně namol objevil za dveřmi, vždy se o mě postarala. Milovala mě. Já jí taky, jen jsem to neuměl dát najevo a už vůbec si to nechtěl přiznat. Kdybych tak věděl, že mi bude dáno tak málo času...

Po všech těch letech ubohého přežívání, kdy si stěží pamatuji nějaký rok, jsem u supermarketu potkal Lili. Byl květen, blížily se moje narozeniny a já přemýšlel nad nesmrtelností brouka. Což ve skutečnosti znamenalo, že jsem myslel na všechno a zároveň na nic. Jenže pak jsem ji uviděl. Byla to ta chvíle, kdy jsem zvedl hlavu od kamínků na zemi a zamžoural směrem přes parkoviště ke vchodu obchodu. Stála v mém zorném poli. Už jenom ten první pohled a měla mě v hrsti. Jenže na ten samý první pohled mi bylo jasné, jak velký propastný rozdíl je mezi námi. Mohl jsem sice hřešit na svou dokonale svůdnou, okouzlující andělskou tvářičku, s kterou jsem vždycky dostal každou, kterou jsem chtěl, ale ona byla jiná. Ona byla tak obyčejně nádherná, až přecházel zrak. Skládala tašky s nákupem do malého červeného autíčka a já stojící opodál se zmohl pouze na přiblblý úsměv a zírání na ni. Když zaklapla kufr auta, sedla za volant, stačila mi ještě věnovat úsměv, zamávat a byla pryč. Rozplynula se jako pára nad hrncem a mě zbyl jen ten úsměv, který mě nepustil až do večera. Stále jsem ho měl před očima. Chtěl jsem jí vidět znovu, proto jsem na ní čekával každý den. Nic mě nezajímalo, jen ona. Ukázala se po třech dnech a zase parkovala na stejném místě. Viděla mě hned, jak vystoupila z auta. Seděl jsem na obrubníku s kapucí přes hlavu a nervózně si žmoulal ruce jednu o druhou. Stačilo mi jí vidět a byl jsem spokojenej. Věděl jsem, že na ní nemám. Že to je holka, která nestojí o kluka, jako jsem já. Žijícího prakticky na ulici, s hříchy na několik mílí daleko. Ne, nedával jsem si žádné šance. Přesto se, když poklidila nákup, vydala mým směrem. Čekal jsem, že mi jde vynadat, vyhrožovat, cokoli. Jen ne to, co udělala.

„Ahoj." Sedla si vedle mě a já nestačil zírat.

„Lili." Natáhla mým směrem ruku, kterou jsem s malým zaváháním přijal. V tu chvíli jsem se poprvé sám za sebe styděl. Mým deodorantem byl alkohol a cigarety, oblečení špinavé a ruce jakby smet. Doma jsem se neukázal dobrý týden. A já se propadal do země, protože jsem chtěl v tu chvíli vypadat co nejlíp.

„Caleb." Křečovitě jsem se usmál a srdce mi bouchalo až v krku. Byl jsem bezradný z mých pocitů, které byly tak nové a zvláštně krásné. Neznal jsem je. Většinou mi bylo jedno, jak se ta která holka jmenuje. Na to, co jsme spolu dělali, to nebylo podstatné. Stejně jsme si potom šli každý po svém. Nikdy jsem neměl stálou přítelkyni, nebo jen holku, s kterou bychom si byli tak nějak bližší. Ne, nic z toho. A proto jsem se sám v sobě nevyznal, proto jsem se nepoznával. Jenže tohle byla jiná liga. Už jen tím, jak byla oblečená, upravená, milá. Nevěřil jsem, opravdu jsem nevěřil, že by o mě taková mohla někdy jen zavadit pohledem. A ona seděla vedle a usmívala se na mě.

„Chodíš sem často?" Snažila se spustit nějaký rozhovor, ale já z ní byl tak mimo, že jsem se zmohl jen na kouskované odpovědi. Musela si o mně myslet, že jsem retardovaný debil, což jsem v tu chvíli opravdu byl, ale jí to nevadilo a ptala se dál a dál. Nakonec jsem se uklidnil, rozmluvil a náš rozhovor trval skoro hodinu. Hodinu jsem byl s andělem, protože její blonďaté dlouhé vlasy, jí díky mírnému větru neustále poletovaly jako křídla kolem těla. Kolena, kolem kterých měla omotané své hubené ruce, měla skrčená u hrudi. Několikrát si o ně bradou drkla, jak se smála. A smály se i její krásné jasné modré oči. Ač jsem měl také modré, ty její byly jako voda v horském potůčku, zatímco ty mé spíš obloha před bouřkou. Proto jsem se jí do nich tak rád díval. Zapomínal jsem se v nich. Na to, že to bylo naše první setkání, jsem se v nich topil až moc. Muselo to být nepříjemné, ale nic neřekla. Naopak,ty oči se na mě smály a vyzařovaly neuvěřitelnou čistotu a pochopení. A když je mírně zúžila, aby čelila slunečním paprskům, byla ještě nádhernější. Hodinu jsem měl tu možnost být v ráji. Poté se zvedla, že už musí jet, ale než odešla k autu, napsala mi na ruku své telefonní číslo. Už jen ten dotek byl paralyzující. Její teplá, hebká ruka se jemně otřela o tu mou a já věděl, že od teď bude moje droga. Kam se na ní hrabaly všechny, co jsem kdy okusil. Všechny, po kterých jsem o sobě několik dní nevěděl a lítal si ve svých fantaziích. Ne, tohle bylo něco daleko silnějšího. Už jen to brnění, které zůstalo, mně utvrzovalo v tom, že se mi to nezdálo.

Mám její číslo, řvalo moje podvědomí, skákalo salta, zatímco mozek ho uzemňoval připomínkou, a co jako? Byl jsem v tu chvíli nejšťastnější člověk pod sluncem.

Lili, derou se mi slzy do očí, když si na ní vzpomenu. Byla po rodičích jediným člověkem, kterému na mě záleželo. A já se kvůli ní chtěl změnit. Celý změnit. Najednou mi přišlo všechno absurdní. Celý můj dosavadní život jsem cosi postrádal a našel to, až když jsem poznal Lili. Když jsem se ohlédnul zpátky, nebylo nic, co by stálo vzpomínku. Pomyslně jsem tedy zmačkal svou minulost do kuličky a zahodil co nejdál. Lili, byla moje budoucnost. A byla by to to krásná budoucnost, protože to se mnou myslela vážně. Jenže když už se zdálo všechno sladce růžový a Lili, jsem představil i našim, něco mě kouslo. Byla noc. Já seděl na staré jabloni v zahradě, kde jsem si dával poslední cigaretu před spánkem, když jsem pocítil obyčejné štípnutí do ruky. Místo jsem protřel, poškrábal a nevěnoval mu větší pozornost. Prostě obyčejné štípnutí. Jenže... Možná jsem měl. Po chvilce se mi začala motat hlava a špatně se mi dýchalo. Když jsem chtěl na někoho zavolat, vyšel ze mě jen neurčitý skřek. Ale byl to jen okamžik, než mi bylo zase líp. Jenže když jsem se zase plný síly zvednul ze země, kde jsem skončil, viděl jsem sám sebe na té zemi ležet dál. Nemohl jsem se splést, byl úplněk a svítil dost jasně. Začal jsem se zmateně rozhlížet kolem sebe a pak ho uviděl. Stál kousek ode mě. Staré ošumtělé tmavé kalhoty, košili, vestičku a na hlavě klobouk. Vypadal jak z minulého století. Ale co bylo nejzajímavější, měl přes rameno přehozenou kosu. Dobu mi trvalo, než jsem pochopil, kdo to je. Vždycky jsem si myslel, že po smrti půjdu rovnou do pekla,přijdou si pro mě rohatí a za všechny moje hříchy stáhnou pod povrch zemský. Ne že budu stát u svého těla a pozorovat ho.

Fakt jsem tomu věřil.

Jenže osud tomu chtěl jinak. Osud chtěl, abych se stal smrťákem.