Archiv lidských duší ✔

3. Smrt

Při své smrti jsem byl tak fascinovaný i dezorientovaný nastalou situací a tím, že vidím smrťáka, že jsem ani neregistroval, jak se kolem mě seběhla celá rodina. Celá. Máma, táta a Lili. Jen na malinkou chvíli jsem dokázal svůj zrak přemístit na lásku svého života, podívat se do jejích očí, které se začínaly naplňovat slzami, jak jí docházelo, co se stalo. Nechtěl sem ji takhle vidět, proto jsem se ještě několikrát ujišťoval, že se mi to nezdá. Bloudil jsem očima z Lili, na své druhé já, které leželo na zemi a smrťákem, který stál opodál a nepřestával na mě hledět. Ne, nebyl z našeho světa. Vůbec nepůsobil jako někdo, koho znám. Jako třeba soused, co mohl slyšet můj pád a byl tak zvědavý, že se přišel podívat, co se stalo. Ne, všechny sousedy jsem znal a žádný takhle nevypadal. Ani nikdo nechodil v takových šatech, v jakých tam stál. Prostě ta osoba nebyla z naší doby. Působila tak trochu jako čísi pra pra pradědeček, jen kdyby neměl tu kosu přes rameno. Bylo sice léto, mohl jít kosit trávu, ale v noci? I když tu noc osvětloval úplněk? Ne, to rozhodně ne. A tak jsem se vrátil k Lili, která tam se mnou byla. Byli jsme pozváni na večeři. Máma upekla své vyhlášené kuře na pomerančích, což bylo taky jediný jídlo, co se u nás kdy vařilo. Jinak se kupovaly polotovary. Ani já, ani táta jsme jí to nikdy neměli za zlé. Měla namáhavou práci a takhle aspoň ušetřila čas a sama mohla odpočívat. S jejím zdravím už to taky díky mě nebylo dvakrát růžový. Nějaká úleva se prostě hodila. Ale ne ten den. To strávila v kuchyni celé odpoledne, jak jí na té večeři záleželo. Lili, totiž byla první holka, ona vlastně ani žádná jiná nebyla, co jsem představil rodičům. Neměli to se mnou lehký, tak jsem se zařekl, že aspoň v tomhle je nebudu trápit a seznámím je až s tou pravou. Lili, ta pravá byla. A oni si jí oblíbili. Viděl jsem to na jejich tvářích, protože se usmívali od prvního okamžiku, od té doby, co si s mini podala ruku. Od toho okamžiku, kdy se na ně usmála, tak jako na mě u toho obchodu. Kdy si je prostě získala a oni se rozplývali. Možná si mysleli, že se svojí minulostí přivedu někoho, kdo by víc zapadal do mého světa. Feťačku, šlapku, nějakou potetovanou pochybnou existenci, jako jsem býval já. Jenže já už tenhle svět neznal. Udělal jsem za ním velkou tlustou čáru. Odříznul jsem ho od sebe, a že se mi to dařilo. Jenže jsem k tomu musel dospět. Musel jsem najít někoho, pro koho jsem byl schopný se změnit. Pro koho jsem byl ochotný vyškrábat v sobě kousek, kousíček toho původního Caleba, co dřímal až na samém dnu. A byla to Lili, co mi hodila záchranné lano, to její ruka byla ta, co mě z toho pomyslného dna vytáhla. Co mi pomohla se odrazit, najít tu sílu a jít s novým štítem dál. Do další bitvy, kde mi šla po boku. A já věděl, že s ní to dokážu. Že s ní budu ten Caleb, kterým jsem ve skutečnosti chtěl být. Kterým jsem toužil být, jen jsem na to neměl odvahu. Ona byla moje odvaha, to její oči mi jí dodávaly. Dávkovaly po troškách, po úplně malinkých troškách, abych to zvládnul. A já se stal na tom dávkování závislý.

Nepamatuji si přesně, kolikátá návštěva u našich to byla. Čtvrtá, možná pátá? Ale měla to být první, kdy jsem doufal, že se mnou Lili zůstane přes noc. Ne, nemyslel jsem na sex, chtěl jsem jen cítit její kůži, hladit, dotýkat se, čichat, jak krásně voněla. Věděl jsem, jak vypadá její tělo, už mi bylo dovoleno poznat všechna ta tajná místečka, co ji činila šťastnou, ale když jsem ležel vedle ní, pochopil jsem, že sex není všechno. Že i pro někoho obyčejné kreslení neexistujících obrazců na zádech může způsobit krásný prožitek, stejně tak, jako líbání. Dotýkat se jejich krásných rtů, laskat a hrát si s jejím jazykem, Bože, stačilo mi to k tomu, abych pochopil, že jí nechci nikdy ztratit. Že jen ona jediná je ta, s kterou chci zůstat po celý svůj život. Ta, kterou chci učinit šťastnou, snést jí modré z nebe, přeplavat oceán, vystoupat klidně i na Mount Everest, když si to bude přát. Ona byla moje druhá půlka duše a našla si mě. Proto jsem se tak zaradoval, když se večeře protáhla a poté už se Lili nechtělo domů. Ještě než jsem vyšel na zahradu, sladce mi šeptala do ucha, jak si tu společnou noc užijeme.

Neužili.

Já ležel na trávě a než mi zamáčkly oči, hleděl jsem na úplněk. Byl to nádherný pohled, poslední, co jsem jako člověk viděl, přesto mě šťastným nečinil. Protože Lili měla oči plné slz, které mi padaly na obličej. Držela mě ve své náruči, kolíbala ze strany na stranu a prosila všechny svaté, co znala, abych se probudil. Abych se k ní vrátil. A já tak moc chtěl. Jenže její prosby nebyly vyslyšeny. Když přijela záchranka a doktor mě prohlédl, jediné co mohl, bylo konstatování mé smrti.

Tak jednoduše a nešťastně skončila má životní pouť.

Neměl jsem moc času se rozptylovat, smrťák, kterého jsem měl vystřídat, mě téměř ihned začal zasvěcovat do tajů mého nového poslání. Ani nevím jak, ale seděli jsme u jednoho z pomníků na místním hřbitově. Georg Gibson stálo tam vytesáno do kamene. A ač byla tma a i pomník byl téměř celý porostlý nějakou popínavou rostlinou, viděl jsem to jméno jasně. Tenkrát jsem ještě nevěděl. Byl jsem zmatený a půlku věcí, které mi říkal, jsem ihned zapomněl. Jenže on byl trpělivý a opakoval a opakoval. Celou noc. Takže jsem ráno věděl nejenom co a jak bude, ale taky že nepotřebuji jíst, ani spát. Nepotřebuji vlastně nic. Když někdo zemře, budu tam. Když budu mít ‚klid' stačí pomyslet, kde chci být a budu tam. Zajímavé, ale moc nadšený jsem z toho nebyl. Ne když jsem si uvědomoval, že už nikdy nebudu s mojí láskou. S mojí Lili.

Přesně dvacet čtyři hodin po mé smrti se se mnou starý smrťák rozloučil, sednul si zase k pomníku Georga Gibsona a zmizel. To on byl Georg Gibson, plácnul jsem se do čela, ale jako mávnutím proutku jsem se ocitl v pečovatelském domě na druhém konci Milledgeville. Kosu přes rameno jsem ani necítil, i když jsem jí svíral v dlani. Celou moji pozornost měl bezzubý, holohlavý děda, jenž se pomalinku odebíral na věčnost. Byl klidný, smířený a jeho suché úzké rty naznačovaly slabý úsměv. Oči měl zavřené a dal bych všechno za to, že vzpomínal. Nedalo se nic dělat, nebylo návratu. Proto jsem sundal kosu z ramene a máchnul. To bylo jediné, co jsem musel udělat. Děda naposledy vydechl. Tím moje úloha skončila. Neviděl mě. Nikdy mě prý nikdo neuvidí, až na nového smrťáka, který přijde, Bůh ví kdy.

Vrátil jsem se na hřbitov a vstřebával právě prožitý zážitek. Dal bych ruku do ohně za to, že se mi klepaly ruce a srdce splašeně bilo. Hlavou mi lítalo takové množství informací, vzpomínek, zážitků, že pustit to na svobodu, je z toho minimálně vichřice.

Já ho zabil, já byl ten, který ho měl na svědomí, bylo to, co jaksi vyčnívalo a svítilo rudě. Jenže nemohl jsem si to tak brát, byla to teď moje práce. A já si jí nevybral.

Když jsem nad tím přemýšlel, možná to byla šance odčinit všechno to špatné, co jsem v průběhu svého života napáchal. Měl jsem čas přemýšlet sám nad sebou a možná i pochopit smysl života.

Tu noc jsem kosou máchnul ještě dvakrát. Zvykal jsem si na ten pohled, na pocit, na všechno to okolo. Ne každá smrt byla hezká, když to tak blbě řeknu, ale během následujícího týdne jsem se otrkal. Byla ale jedna věc, které jsem se bál. Blížil se pátek a to znamenalo můj vlastní pohřeb. Od své smrti jsem nikoho neviděl. I když jsem mohl, odvaha mě opustila a já zbaběle vyčkával. Už jenom ta představa, že uvidím rodiče, svojí milovanou Lili, která ve mně viděla někoho víc, než jsem byl... Brr, ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech.

A pak to přišlo. Ten den byl klid. Seděl jsem na lavičce pod majestátním bukem blízko kostela a sledoval první smuteční hosty, kteří postupně mizeli v jeho útrobách. Nebylo jich mnoho. Rodiče, Lili a kámoši z ulice. Nikomu dalšímu jsem za vzpomínku nestál. Obřad byl krátký. Máma plakala tak, že nebyla schopná slova, takže smuteční řeč pronesla Lili. Byla krásná, jako anděl i v těch černých šatech. Po tváři jí stékaly slzy, přesto jsem z ní nespustil oči.

„Miluju tě Cale a vždycky budu." Pohladila naposledy rakev, v které spočívalo mé tělo, a posadila se zpátky do lavice vedle mých rodičů.

Pastor pronesl poslední slova, než se všichni vydaly ven, uložit mé ostatky do hrobu. Věděl jsem, kde je to místo a docela se mi líbilo. Vysoká stará smuteční vrba se skláněla nad místem mého posledního odpočinku a vypadalo to, že pláče taky. Stoupnul jsem si k jejímu kmenu, opřel se o něj a sledoval malý průvod, který se blížil. Na můj vkus to vzal pastor až moc rychle. Odříkání nějaké modlitby, pokřižování, amen. Poslední sbohem, vzdušný polibek a viděl jsem jen záda všech mých blízkých. Černý zřízenec pohřebného ústavu teď zahazoval můj hrob a já se nemohl zbavit dojmu, že nemůžu nechat Lili jen tak být. Alespoň ještě nějaký čas chci být s ní.