JINÍ - Kniha I.

Noa - Byla noc a Měsíc rudě plál

Byla noc a Měsíc rudě plál. Lidé ve městě tančili v kruzích a oslavovali zdejší nejoblíbenější svátek - Svátek smrti. Flétny, housle a bubny, ty všechny nástroje hrály hudbu táhlou a strašidelnou. Šla z ní hlava kolem.

Byla noc a Měsíc rudě plál.

Po dlouhém dni, plném příprav na večerní Svátek smrti, jsem seděla na střeše nejvyšší budovy města a shlížela na loučemi osvětlené náměstí.
Lidé tancovali do rytmu strašidelně znějící hudby a smáli se. Jen já se oslav nezůčastnila.
Co se vlastně svátkem smrti oslavuje? ptala jsem se sama sebe.
Nikdy jsem tenhle svátek nijak nepochopila. Oslavuje se snad to, že právě v tenhle svátek umírá nejvíc lidí z celého roku? Anebo snad to, že v tento den nám bývá smrt nejblíže?
I když mě to mohlo být jedno. Proč?

Protože to já jsem nájemný vrah, který zabíjí. To já jsem zdejší smrt.

Lidé tancovali v kruzích a náměstím se ozýval jejich zpěv a tleskání do rytmu hudby. Narovnala jsem se a začala si s nimi tiše prozpěvovat:

„Byla noc a Měsíc rudě plál.
Byla noc a kolem šel chlad.
Byla noc a té se každý bál,
když i poslední bojovník pad.

Jen boj se dítě, smrti se boj.
Už svou kosu na tě brousí.
Žene se jak zuřivých včel roj.
Kosou místo trávy hlavy kosí.

Každý nechť se rychle ukryje.
Každý nechť do kostela zajde.
Ač říká se, že vše zbytečné je.
Ve Svátek smrti si nás kosa najde.

Byla noc a Měsíc rudě plál.
Byla noc a kolem chlad.
Byla noc a té se každý bál,
když i poslední bojovník pad."

---

Krev stékala po ostře nabroušené dýce a zanechávala na dokonale vyleštěné podlaze jen těžko smazatelnou stopu. Naposledy jsem se otočila a vyskočila z pootevřeného okna do vylidněné ulice. Všichni byli pryč - oslavovat smrt. A to netušili, že smrt před chvílí řádila o pár ulic vedle v domě Burkese Berdeeho, nejstaršího člena šlechtické rodiny.
Tmavou ulici matně osvětlovaly zdejší tolik typické lampióny zavěšené nade dveřmi místo pochodní.

S tichým došlápnutím jsem dopadla na kamenné dlaždice, které pokrývaly celou ulici a vydala se pryč. Dům šlechtické rodiny jsem nechala daleko za sebou.

---

Zastavila jsem se až u jiného, menšího domu, než byl ten šlechtický a pěstí zabušila na dveře.

Au! Kdo by řekl, že ty dveře budou borovicového dřeva?!

Dveře se na škvíru otevřely a z domu vykoukl pár světlezelených očí.
„Hotovo?" zeptal se kdosi stojící uvnitř domu. Rozhlédla jsem se, zda nás někdo neodposlouchává.
Přikývla jsem: „Hotovo."
Muž stojící uvnitř si hlasitě oddechl: „Tak vám teda děkuji, ehm, jak se to vlastně jmenujete?"
„Jméno neprozrazuji." odvětila jsem podrážděně a nedočkavě poklepala patou o dlážděnou ulici.
„Jo, ano, samozřejmě, ty peníze." zakoktal muž a na chvíli zmizel ze dveří.

Znovu jsem se rozhlédla po tiché ulici, ale to už byl mužík zpátky z měšcem zlatých mincí.
„Ještě jednou vám mockrát děkuji, Berdee nebyl dobrý člověk." zamumlal muž.
„To nejste ani vy, když si najímáte nájemné vrahy." odfrkla jsem si a otočila se k odchodu.
Dveře se za mnou s tichým zavrzaním zavřely a já opět mohla jít dál. Vesele jsem si s měšcem plným zlatých mincí pohodila v ruce.