JINÍ - Kniha I.

Willas - V paláci

Neprobudilo ho světlo pronikající skrze dlouhé rudé závěsy. Tentokrát ne. Krátký plamen svíce zhasl při náhlém pohybu větru proudícího z otevřeného okna, které vysoce postavený lord omylem zapomněl zavřít. Jinak byl palác klidný.
Všem bylo jasné, že podzim je tady. Je na čase, aby chudí lidé sklidili, co na jaře zaseli, pokáceli dříví, aby měli čím topit a porazili zvířata, jež by zimu nepřežila.

I Willas Hovard to věděl, i když nebyl zrovna tak chudý, aby se tím zatěžoval. Řetěž ukutý ze zlatých plíšků, který všem, kdo ho viděli připomínal jeho postavení pobočníka, se mu se sotva slyšitelným cinkáním houpal ze strany na stranu, a když scházel vyleštěné mramorové schody, zanechával po sobě dunivý zvuk podobný blížícímu se stádu slonů. Jakmile prošel kolem skupinky služebných myjících okna, pouze zdvořile pokývl hlavou a ponořený v hloubi své mysli pokračoval v cestě.
Jeho život již dlouho nebyl takový, jaký ho znal. Chyběl mu smích jeho malé dcerky, známé chodby jeho hradu, a moudrý a nádherný obličej paní manželky.
Floris z rodu Crockhousů, jež měl ve znaku čtyři žluté listy na hnědém poli, pomyslel si pyšný na to, že mu paměť ještě slouží. Rád vzpomínal na její úsměv, i když jejich manželství nebylo vždycky šťastné. Vdávali se v jeho dvacetitřech letech, ona byla patnáctiletá panna se štíhlou postavou a hustými hnědými kadeřemi, a on muž s širokou hrudí a bystrou myslí.
Když Willas Hovard před čtrnácti lety odjel do paláce, zanechal svou choť v jejich hradu a od té doby se vídali pouze párkrát do roka. Ze začátku lady Floris Hovard přijížděla častěji. Ale to bylo ještě před tím, než ztloustnul a jeho bojovnost povadla.
„Ty necháš naši jedinou dceru synovi nadutého kance?” zeptala se nevěřícně. To bylo to poslední, co mu kdy řekla. A to se mněla Madison provdat za někoho jiného - ne za Lockarda, ale za Quentose, jeho staršího bratra a korunního prince. Quentos byl vysoký černovlasý muž a až překvapivě často a dobře třímal v rukou turnajový dřevec. Od svého mladšího bratra se lišil ve spoustě věcí - jeho srdce bylo vždy laskavé a moudré a jeho hlas byl sladkým medem pro uši všech okolo, kdo zrovna poslouchali jeho písně. Nejedna dívka prahla po jeho přízni a turnajovou růži. Žel však zemřel při cestě na jih, kde ho přepadli potulní lapkové. Jeho tělo se našlo rozřezáno na kousky, avšak nezemřel sám - vzal s sebou do pekel i pár oněch zločinců.
Nikdy se nezjistilo, proč je lapkové napadli a dnes si na něj už nikdo ani nevzpomene.

Willas se myšlenkami opět vrátil ke své manželce, což způsobilo, že stáhl obličej do zesmutnělé grimasy.

Nebyla to ale jenom Floris, kdo mu scházel.
Madison Hovard.
Miloval ji, jak jen otec může milovat svou prvorozenou dceru. Vše se ale změnilo, když dorazili do paláce - dceři bylo v té době pět let. Ne vždy k ní byl laskavý a jeho drahá Mad se mu vzdalovala každým dalším dnem stráveným v královském sídle. Každým týdnem se mezi nimi rozšiřovala jakási propast, která je od sebe oddělovala a lámala pouta lásky mezi otcem a dcerou na malé kousíčky.
Vyrostla, tak se dospělé dívky chovají, řekl si, když poprvé spatřil její chladně zdvořilý pohled, kterým na něj nahlížela.
Zlobí se, že jí chci provdat za Lockarda. Nediv se, ty starý blázne.
Když jí řekl, že si vezme Quentose, radostí brečela celý den. A to byl o deset let starší než ona. Když jí řekl o Lackardovi, také brečela - smutkem.

„Je mi ctí, že se s Vámi setkávám, můj lorde.” Willas ucítil na zádech zkoumavý pohled, který ho donutil vrázit se myšlenkami zpět do palácových chodeb. Se zklamáním zjistil, že vedle něj kráčí pán z Dlouhorukova - lord Ledrik Fowlar.
Nikdo mu však neřekl jinak, než Lord Led.