Larry Stylinson - Asi osud

Kapitola 17

Potřebuji vzduch. Otevřel jsem okno a několikrát se z hluboka nadechl. Tohle nemůže být pravda. Ne. Několik let jsem snil o tom, že se s ním znova potkám. Že se jednoho dne objeví v mých dveřích a my tak budeme mít možnost pokračovat v tom kde jsme skončili. Ale teď už ne. Nestojím o to aby se znova objevoval v mem životě. Už ne. To on mě nechal se před ním stát tak bezbraným. Oddal jsem mu všechno. Moje tělo, mysl a hlavně srdce. Dovolil jsem si aby se mi dostal tak hluboko pod kůži a on si našel místo přímo v mem srdci. Už nikdy nikomu nedovolím aby nade mnou měl takovou kontrolu. Už nikdy se nikomu tak neotevřu. Už skratka nechci zažít ten pocit bezmoci když se na vás ten druhý vykašle. Dost myšlenek. Už mi není 18. Mám dost rozumu na to abych věděl co mám a nemám dělat. Zvládnu to. Jsem Harry Styles a ten zvládne vše. Jediné co mě děsí je to, že jsem ho neviděl 7 dlouhých let a stačik okamžik aby mi připomněl všechny pocity které měly zůstat už navždy někde hluboko mne.

"Jsem doma" ozval se Niall kolem půl osmé. "Páni" řekl když vešel do kuchyně a uviděl večeři kterou jsem pro nás přichystal. "Čím jsem si to zasloužil" zašeptal mi do ucha a věnoval mi dlouhý polibek. "Za to že jsi lásko. Za to že tu jsi pro mě. A za to že by jsi mi nikdy neublížil" řekl jsem. Není jako on. Ní je dokonalý. A já ho miluji. Niall jen zčervenal a políbil mě o něco dravěji. "Tak sedej než nám to vystydne" řekl jsem když jsem se vyprostit z jeho polibku. "Jaké chceš víno bílé, nebo červené" zeptal jsem se "Červené" oznámil Niall již připravený u stolu. Nalil jsem oboum do skleniček a také si přisedl ke stolu. "Mmm je to výborné" pochválil mě Niall. "Už tak dlouho si nevařil ....málem bych i zapomněl jak ti to jde" pomlaskaval spokojeně. Zadíval jsem se do skleničky vína. Když jsem viděl jak jsi byl zklamaný z toho že žádná restaurace nebude, musel jsem to nějak napravit. Rychle jsem zaklepal hlavou abych tu vzpomínku dostal pryč. Když jsme dojedli šel jsem umýt nádobí. No tedy spíš ho nahazet do myčky. V tom jsem kolem sebe ucítil Niallovo ruce. "Nemáš chuť na horkou vanu zlato" pošeptal mi do ucha. Počkám na tebe ve sprše. Dost. Už žádné další sentimentální vzpomínky. "Počkej tam na mě Nini" řekl jsem mu a on odešel. Opřel jsem se o stůl a z hluboka dýchal. Proč se mi to všechno vrací? Řekni proč mi ho stavíš znova do cesty? To už mi neublížil dost? "Už čekám" připomněl se Niall. Během chvilky jsme leželi ve vaně, Ní mezi myma nohama a já mu kreslil na zádech kroužky. "Děkuji ti Harry" řekl Niall a položil si hlavu na mou hruď. Za co děkuješ Lou?  Za to jaký jsi Harry. Prosím slib mi ať se stane cokoliv že se nikdy nezměníš. "Za to ty jsi se změnil".
"Cože" zeptal se nechápavě Niall. "Nic lásko" řekl jsem.

Nesnáším ranní vstávání. A taky nesnáším školu. Vybrat si dráhu učitele byla největší chyba v mém životě. Chudák Ni vstával ještě dřív než já. Přešel jsem z pokoje rovnou do kuchyne abych si připravil něco k snídani. Ať se ti v práci daří. S láskou Niall.  Přečetl jsem si lísteček a musel se zasmát. Je úžasný. Mám štěstí že jsem narazil na tak hodného přítele. "Prosím u telefonu Styles." zvedl jsem telefon. Byl to ředitel aby mi oznámil že mi odpadaji první dvě hodiny tělocviku, a tudíž bude stačit abych přišel až na 10. Skvělý takže jsem mohl v klidu ještě spát. Nevadí aspoň si připravím nějaké domácí úkoly které bych jim mohl zadat. To by mne ale nemohl vyrušit zvonek. Koukl jsem se na hodiny. Bylo teprve 8. Kdo to mohl být. Přešel jsem ke dveřím a otevřel dveře. "Co tu - ehm jak víš kde bydlím?" řekl jsem a moje srdce přestalo pracovat. "Já no zjistil jsem si to. Promiň. Jen... Jen bych potřeboval vysvětlit jedno zadání k sestřině úkolu. Úplně nevíme co tam má dělat"  řekl Louis. Ano. Přímo přede mnou stal on. Proč. Proč se mi tohle děje znova. "Stačilo zavolat nebo napsat e-mail" H "My nemáme tvoje číslo ani e-mail" L "Je to na stránkách školy, myslím, že pro příště bude snazší sehnat to než mou adresu." H "To nás nenapadlo." L "No když už jsi tady, co teda nechápete" zeptal jsem se ho. Ač nerad nechtěl jsem aby odešel. "No kolik máš ještě času" L "Necelé dvě hodiny" H "Nechtěl by jsi do kavárny tam by jsme to mohli v klidu rozebrat." L "Já zapomněl... Mám ještě jednu schůzku" zalhal jsem. Nelíbilo se mi kam tahle konverzace spěje a už vůbec se mi nelíbilo jak víc a víc tozim po tom aby se on ode mne už nehnul. "Hazz já vím že lžeš jen.. Jen bych chtěl všechno v klidu probrat." řekl a podíval se mi do očí. Tímhle oslovením mi nikdo neřekl 7 let. Slyšet ho z jeho úst po tak dlouhé době mi lamalo srdce. A jeho oči. Nezměnily se. Bohužel se nezměnilo ani to co se mnou dokázali." Vysvětlit? " uchechtl jsem se. Přesně pro tohle... Pro vysvětlení jsem si tenkrát jel k němu domu a tam mi to vysvětlil dost jasně. To si myslí že se po 7 letech objeví s jakýmsi vysvětlení a já si z toho sednu na prdel. "Harry? " tak to si myslí dobře. "Kam teda?" nenávidím se za to jak jsem slaby.

"Jedno karamelove latte prosím" objednal jsem si když už jsme seděli na místě. Během chvilky mi ho přinesli a já začal lžičkou vyjidat pěnu. "Vůbec jsi se nezměnil" promluvil konečně po nekonečné době ticha. "Tak asi dík" řekl jsem váhavě a neodlepil jsem zrak od mého latte. "Asi" zeptal se. "Nevím jak si to mám vyložit. Naposled když jsme se viděli popisoval jsi mě jako nevěrou zrůdu. Doufal jsem, že jsem se změnil aspoň trochu" odpověděl jsem konečně mu hledíc do očí. "Harry ty nechápeš co mě k tomu vedlo" L "Nechápu to protože jsi mi nedovolil to pochopit" H "Neměl jsem na vybranou" L "Vždycky má člověk na výběr" H "Harry když jsem přijel domů mamka byla štěstím bez sebe jelikož zjistila to o mně a Eleanor. Už dlouho jsem ji neviděl tak šťastnou. Od doby co nás opustil táta jsem ji neviděl se pořádně usmívat. A teď byla tak nadšená. Pořád mi vyprávěla jak naplánuje společné dovolené a jak se těší až nám bude hlídat děti a že je El moc krásná a chytrá. Hazz já.. Já ji nemohl zklamat tím že jsem gay. Nedokázal jsem to. " dořekl. Nebyla chyba ve mě? To to opravdu skončilo jen kvůli tomu že Lou nedokázal své rodině přiznat že je gay. " Louisi ty moc dobře víš že bych ti býval odpustil všechno. Nebylo nic co bych kvůli tobě neořekousl. Ale jednu věc ti nikdy neodpustím. To osud nás svedl dohromady. To osud nám dal možnost vlastnit to nejcenější co člověk vlastnit může. A ano mluvím o lásce. Nikdy ti neodpustím to že jsi nám vzal naději Lou. Osud nám dal šanci a my to vzdali bez boje. " řekl jsem, položil jsem drobné na stůl a odešel.