2 | Samota

240 16 5
                                    

Celou noc už jsem nezamhouřil oka. Byl jsem rozrušený, mé tělo se chvělo a tep jako by se zbláznil. Ano, vídal jsem jej často a už jsem si na to zvykl. Zvykl jsem si spatřovat oči, které se zabodávaly až do mé duše, vidět muže, který jako by zčásti patřil a zčásti nepatřil do normálního světa. Ale nikdy jsem jej ještě neslyšel mluvit, to byla novinka, která mnou otřásla. 

Neustále jsem si musel ve smyčce přehrávat jeho slova. Byla pouze tři, ale přesto jsem jim přikládal velký význam. Řekl, že nejsem blázen. Byla to pravda? Skutečně jsem nebyl jenom bláznivý kluk, který začal mít po otřesné události nereálné vidiny? Takové alternativě jsem sice nechtěl nikdy věřit, ale přesto to byla alternativa. Po tom, co mi řekl, se ale zcela vytrácela. Pokud skutečně nebyl pouze výplodem mé choré mysli a začínal se mnou komunikovat, mohlo to zcela změnit úhel, ve kterém jsem se na něj díval. Dosud pro mě byl pouze noční můrou, která mě děsila nejen v noci, ale i během denních hodin. Mohl existovat? Snažil jsem se studovat všechny mýty i legendy, ke kterým jsem měl přístup. Navštěvoval jsem internetové stránky i knihovny, ale nikde jsem nenalezl nic, co by se mu jen vzdáleně podobalo. Vymykal se dokonce i dřívějším pojetí nadpřirozených bytostí. A co to oslovení? Oslovil mě, ale nejednalo se o mé vlastní jméno. Tomu jsem sice nevěnoval valnou pozornost, hlavní pro mě byla jeho předchozí slova, ale přesto tam bylo. A možná by se právě ono mělo dožadovat mé pozornosti. 

Pokud se mnou konečně začal mluvit, možná mi chtěl něco sdělit. Možná byl zbloudilou duší, která potřebovala, abych něco vykonal, než bude osvobozena. Možná byl démonem připoutaným k světu, do kterého nepatřil. Mohl být mnoha bytostmi a zároveň nemusel být žádnou z nich, protože jim neodpovídal. Skutečně mi chtěl něco říct? Měla jeho přítomnost smysl?

***
Po další probdělé noci konečně nadešel den a s prvními slunečními paprsky přišel i pocit osvobození. Věděl jsem, že nezmizel, stále byl ve stínech, které mě obklopovaly, ale už jsem nemusel snášet jeho pohled, ani jeho přímou přítomnost v mých snech.

Byl jsem nesmírně unavený, ale odpíral jsem si spánek. Nedalo se říct, že jsem si na noční můry zvykl, ale už jsem jim zvládal čelit. Nicméně jsem nebyl schopen čelit nové skutečnosti, přesněji faktu, že se mnou komunikoval. Bylo to nečekané a děsivé, nebyl jsem připravený se s tím vyrovnat, a tak jsem se rozhodl uchýlit se do místa, ve kterém jsem se cítil alespoň trochu bezpečně. Do knihovny.

Když jsem se donutil vstát z měkké postele, která mě sváděla ke spánku, zamířil jsem ke skříni.
Byt, ve kterém jsem žil, bych si bez otcových peněz nemohl nikdy dovolit. Byl v centru města, což pro mě znamenalo mnohdy rušivé noční zvuky, ale zároveň jsem mohl kdykoliv uniknout do klubů, které se kolem nacházely. Nebyl to zrovna můj šálek kávy, měl jsem rád svůj klid, ale nacházel jsem v nich únik abnormalitám, které naplňovaly můj život. Alkohol v nich tekl proudem, rozjaření lidé se odhalovali, tančili a poddávali se svému mládí a všemu, co nabízelo. Bylo to děsivé i kouzelné. Když jsem do takových míst zavítal, necítil jsem se tak opuštěný a šílený. Byl jsem jen další mladík, který miloval zábavu.

Když jsem se přestěhoval, bylo mi patnáct a cílil jsem vysoko. Myslel jsem si, že budu pořádat party, bavit se a dělat vše, co mi můj věk nabízel. Zmýlil jsem se. Když přišly první otřesy vidin, většina přátel se mi začala vyhýbat. A když jsem přiznal svou homosexualitu, odešel i zbytek. Zůstalo mi pouze pár známých a jeden skutečný přítel, kterého jsem získal před několika lety. Nakonec jsem proto moc nevyužíval prostor, který mi mé bydlení poskytovalo. Můj byt byl velký, ale nebylo to příjemné, naopak jsem se v něm cítil stísněněji, více na mě doléhala samota. I ložnice už mi začala být krátce po nastěhování velká. Když do ní člověk vešel, jako první jej musela zaujmout protější prosklená zeď, v jejímž středu se nacházely stejně prosklené dveře vedoucí na balkón, který umožňoval s pobavením naslouchat ruchu ulice stejně jako hledět na hvězdy. Bohužel jsem neměl nikoho, s kým bych se takovým činnostem mohl oddat. Po zemi se plazil černý, chlupatý koberec, který laskal chodila, ale který se mi zprotivil, když jsem seznal, že kromě koberce se mě nic nedotýkalo s takovou něhou. V levém rohu byla umístěna ohromná manželská postel. Když jsem v ní ležel, zela prázdnotou, místo, které propůjčovala, bylo nevyužito. Vedle ní byl noční stolek a naproti jen skříň z tmavého dřeva se zrcadlem, které mi rádo připomínalo, jak mladě jsem působil. I když jsem byl už dávno dospělý, stále jsem vypadal zhruba na šestnáct let. Stěny byly modré, ta barva údajně měla dar uklidňovat, bohužel ale dokázala být také nepříjemně mrazivá.

Rychle jsem ze skříně vylovil spodní prádlo, tmavé džíny a černé tričko, které dobře ukazovalo, jakou jsem měl náladu. Zamířil jsem do koupelny, která byla nejmenší místností celého bytu a mohla mi jako jediná poskytnout ledovou sprchu, kterou jsem potřeboval.

Musel jsem vypadnout. Slova, která jsem si vyslechl i velký, nevyužitý prostor, který jsem měl k dispozici, mě hnal ven. Potřeboval jsem se uklidnit, přijít na jiné myšlenky. Musel jsem vidět Ethana.

Ve stínechKde žijí příběhy. Začni objevovat