Ve stínech

15 | V lesích

Po vystoupení z vozidla jsem zjistil, že jsme se nacházeli někde v lese. Přesněji že jsme byli obklopeni lesem, který ohraničoval palouk, na němž T zastavila. Cesta do jeho středu byla vyježděná, bylo znát, že to tu nebylo opuštěné, i když nad tím zůstával rozum stát. Ještě více zarážející bylo, že se před námi nacházel malý, roubený domek. Už rozhodně pamatoval dost zim, ale vypadal udržovaně. Okna byla čistá, v truhlících pod nimi byly begonie a dokonce i prostor kolem baráku byl posekaný. Vypadalo by to vcelku obyčejně, ale jednalo se o obyčejné na neobyčejném místě a to z celé situace dělalo zvláštně děsivou scénu.

„Tady to vypadá skoro jako perníková chaloupka. Doufám, že mě nehodláte upéct," poznamenal jsem a hned se zarazil. Už zase jsem vtipkoval v situaci, která si nic takového nežádala, bylo to nepatřičné. Kde se to ve mně vzalo? Nikdy jsem takový nebyl.

„Moc ses koukal na Rozčarování," odvětil M. Jeho tvář ztratila během okamžiku svou přívětivost. Stál na druhé straně vozu a šklebil se. Byla to proměna o sto osmdesát stupňů, jako by se uměl přepínat.

„Ty to znáš?" divil jsem se. Nepřipadal mi zrovna jako někdo, kdo by večery trávil sledováním seriálů.

„Jasně. Nejsem pošahaný lovec divných lidí, který si po večerech brousí kudly a míchá lektvary. Nebo jsi něco takového čekal?"

„Nechte toho, jdeme," zavelela T. Těžko říct, jaká skutečně byla, ale v ten moment zastávala roli vážného vůdce. V ruce třímala klíče, kterými odemkla tmavě lakované vchodové dveře. Když jsem ji následoval, neobtěžoval jsem se ptát, jestli nebudou zamykat auto. Kdo by ho taky na takovém místě kradl?

Všiml jsem si, jak byli stále strategičtí. Snažili se o nenápadnost, ale já zaznamenal, že dívka šla první a mladík zase poslední. Svírali mě v pomyslné kazajce pro případ, že by mě napadlo utéct. Tohle museli už dělat mnohokrát, protože u toho vypadali nenuceně.

Přede mnou se ozvalo cvaknutí a místnost byla zalita světlem. Venku už se šeřilo, takže to bylo patřičné. Navíc předsíň, dalo-li se tomu tak říkat, neměla žádná okna, kterými by si dovnitř mohly probojovat cestu sluneční paprsky.

„Kde berete elektřinu?" zeptal jsem se, když jsem vkročil dovnitř a opatrně se rozhlížel. Rozvodná síť sem rozhodně nemohla sahat.

„Panely," odvětila blondýnka suše.

Očima jsem klouzal po tmavých, šedých stěnách. Prostor byl neosobní. Žádné obrazy, osobní věci, koberce, nic. Jen holé stěny, jediná žárovka u stropu a malý botník, sotva na několik párů obuvi. Zemi kryla prkenná podlaha, která byla na četných místech ošoupaná a poškrábaná, bylo vidět, že na tom místě zub času už notně zapracoval.

„Solární panely?" pokračoval jsem v kladení otázek. To místo bylo depresivní a ponuré, snažil jsem se proto rozptýlit hovorem, i když šlo o triviálnosti.

„Ne tak docela," řekl M. Z těch dvou bylo opravdu těžké něco dostat. „Nemusíš se zouvat, jen pojď," vyzval mě vzápětí a ujal se postavení vůdce. Vzdal jsem své pokusy něco z nich vypáčit a mlčky jsem jej následoval.

Na předsíň navazovala stejně ponurá chodba. I tady byla u stropu jen jediná žárovka, jejíž chatrné, slabé světlo jen podtrhovalo všudypřítomnou temnotu. Opět žádná okna, jako by se snad jednalo o nějaké zvrácené vězení, kam byste zavřeli člověka, aby se zbláznil. Těžko říct, kam vedla okna, která jsem viděl zvenčí. Podlaha pod našima nohama vrzala, ten zvuk nápadně připomínal skučení raněného zvířete, bylo to odporné. Ti dva si prohodili místa, takže T uzavírala náš průvod tří, který má mysl vnímala skoro jako smuteční.