Kapitola 11.

1.1K 102 31
                                    

Probudím se z vyjímečně hezkého snu, nikoli noční můry, oči však nechávám zavřené a jen dál relaxuji a objímám toho plyšáka, který...

Počkat! Odkdy mám v posteli plyšáka?!
Rychle otevřu oči a leknutím přepadnu dolů z gauče, na kterém jsem ležel, osobu, kterou jsem celou noc objímal samozřejmě strhnu s sebou.

,,Dobré ráno..." zamumlám stále ještě v polospánku.

,,Dobré ráno? Jaký sakra dobrý ráno?!" Zařvu na něj okamžitě.

Po tomhle už se kompletně proberu a vytřeštím na Leviho oči. Momentálně vypadá, jakože je mne schopen zavraždit, pokud mu to dobře nevysvětlím.

,,Proč jsme na sobě spali a objímali se? Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mě včera neprobudil? Já nejsem teplej, abych s tebou spal v objetí, chápeš?!"

Zase ona otázka, která mi tolik vadí.
Ne, nechápu.
Nechápu, proč na tom Levimu tolik záleží.
Nechápu, co se s ním furt děje.
Nechápu, proč mi nechce nic říct.
Nechápu nic.

,,Levi, usnul jsi a já tě nechtěl vzbudit." Zkusím co nejpřesvědčivěji zalhat, ačkoli vlastně nelžu. Mluvím pravdu, akorát jaksi vynechávám fakt, že to bylo sakra skvělé usínání...
,,Měl jsi toho za sebou hodně a navíc jsem už byl taky unavený! Vždyť já sakra vím, že nejsi gay, už jsi mi to říkal nejmíň milionkrát..." tu druhou větu téměř zašeptám, stejně ale vím, že mne určitě slyšel.

,,Dobře, chápu. Asi to přeháním." Uznám po chvíli. Možná bych na něj neměl vystartovat za každou blbost, zatím mi vždy chtěl pouze nějak pomoct...
,,Víš, říkám to tolik proto, protože chci, aby si to konečně všichni uvědomili." Řeknu klidně se sklopenou hlavou.

Povzdechnu si, ovšem pouze tak, aby si toho Levi nevšiml. Je náročné stále poslouchat nadávky nepřímo mířené na mou osobu a jen přikyvovat a souhlasit, i když si srdce myslí něco zcela jiného. Je náročné neustále zapírat, kdo doopravdy jsem.

Proč to vlastně dělám?
Proč se tak snažím?
Proč mi sakra na Levim záleží víc, než na mně samotném? To není dobré, rozhodně ne. Levi lidi, jako jsem já, nenávidí. Pohrdá jimi a neustále opakuje, že mezi ně nepatří a patřit nechce. Kdyby to zjistil, vyhodil by mne. A já? Co zatím dělám já? Správně, já tu na něj myslím jako na potencionálního přítele...

Nad čím to sakra zase přemýšlím? Já Leviho jako přítele nechci! Já jednou budu chtít za přítele někoho, koho budu milovat, což Levi není! Nic k němu necítím!

Lež. Zase další lež. Lžu jemu, lžu sobě, lžu svému srdci a k čemu to všechno je?
To kdybych věděl...

___________

Uběhl týden a je tu neděle. Eren se konečně rozhodl přestat mne nosit, za což jsem fakt rád, jelikož jsem si připadal jako holka...

Mám celkem dobrou náladu a už týden jsem se nemohl jít normálně projít, proto jsem se teď rozhodl udělat si menší procházku městem.

Vyjdu ven ze svého pokoje a zamknu ho, stejně jako vždy. Můj pohled ale spočine na dveřích naproti, za kterými se schovává můj hnědovlasý bordelářský spolubydlící.

Sedím ve svém pokoji a čtu si, tedy, snažím se o to. Slíbil jsem Arminovi, mému novému kamarádovi, že si to přečtu, jemu se to prý strašně líbilo, ale je to hrozná nuda a absolutně tomu nerozumím. A já si říkal, proč se u toho Jean, který Armina zná, tak smál. On to věděl, že to dopadne takhle, hajzl...

Najednou slyším ťukání na mé dveře, které se hned v zápětí otevřou a dovnitř vstoupí menší černovlásek.
,,Ahoj Levi." Pozdravím ho překvapeně. Normálně za mnou moc nechodí, vlastně spíš vůbec. Mám dojem, že kdyby v jeho pokoji našel vraha, radši by tam s ním zůstal, než aby šel sem.

Ne, že by mu vadila má společnost, poslední týden si spolu náhodou docela rozumíme, ale Levi tvrdí, že tu mám strašný-

,,Ty tu máš ale strašný bordel!"

Tak nějak. Zasměji se, jelikož řekl přesně to, co jsem čekal.

,,To si tu nikdy neuklízíš? Jestli chceš, někdy ti ukážu, jak funguje vysavač..."

No jo, starý dobrý Levi.
,,Změňme téma, cože jste se rozhodl poctít mne svou návštěvou, vážený lorde Ackermane?" Fuj, myslím, že mi z té knihy začíná hrabat.

Pozvednu jedno obočí a sjedu ho pohledem, poté ale zatřesu hlavou, abych odehnal všechny myšlenky, které mne momentálně napadají.
,,Jdu se projít a vzpomněl jsem si, jak jsi tu chtěl před třemi týdny provést, tak mne napadlo, jestli bys nechtěl jít se mnou?" Zeptám se a přemýšlím u toho, jestli to je dobrý nápad.

Všechno jde poslední dobou do kopru. Poutám ho na sebe čím dál víc a jsem si toho dobře vědom, přitom bych od sebe měl lidi odhánět. Já se k němu ale nemůžu chovat, jako na začátku. Prostě to nejde.
A to je děsivé.

,,Jasně, rád!" Řeknu okamžitě s úsměvem a popadnu mikinu, aby mi tam nebyla zima.
,,Můžem!"

Jen nad jeho chováním zakroutím hlavou. To je vážně tak nadšený z procházky se mnou?

,,Levi, ty se usmíváš!" Vyhrknu nadšeně a zazubím se ještě víc.

Raději se k němu otočím zády.
,,Tak jdem?" Zeptám se a rovnou vyrazím k botníku, abych se mohl obout, jeho tuším těsně za mnou.

Procházíme spolu městem a on mi ukazuje všechno možné, své oblíbené restaurace a kavárny, kino a knihovnu, bazén a park... je tu toho tolik, co jsem předtím nepostřehl! Snažím se zapamatovat si toho co nejvíce, jelikož pouze teď tu mám svého osobního průvodce, se kterým nám nehrozí opět se ztratit.

Jdeme dál a dál, kam mne mé nohy vedou a já mu ukazuji vše, u čeho mám pocit, že by se mu to mohlo hodit. V jednu chvíli ale ztuhnu a zvládám pouze koukat před sebe. Proč mne mé podvědomí zavedlo opět sem?

,,Levi?" Zeptám se opatrně. Je celý ztuhlý a pouze hypnotizuje dům před sebou.

,,Nesnáším ho." Zašeptám.
,,Nesnáším."

,,Proč?" Proč ten dům nesnáší?
,,Co je to za dům?"

Erenovi otázky mne jakoby proberou z transu.
,,Pojďme pryč." Řeknu jen, chytím ho za ruku, jelikož vypadá, že je ochoten trucovat tu, dokud mu něco neřeknu a táhnu ho pryč. Neměl jsem sem chodit, měl jsem si dávat pozor, kam mé kroky míří.

Levi mne vede pryč od onoho domu a v mé hlavě koluje milion otázek, jedna přes druhou se dožadují odpovědi, ale já jsem schopen vnímat pouze jediné. Leviho teplou ruku svírající tu mou, která mne nutí cítit se jako v nebi.

Chápeš?✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat