Pravda nehoří

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Následující den bude něco jinak. Bude potřeba zavést ochranná opatření, nebo skutečně nezbyde nikdo, kdo by navštěvoval místní školu. Stejně se vždycky najde důvod, proč porušit pravidla. O tom bude vědět své i Haylee.

Jestli existovalo peklo na zemi, tak tohle to do jisté míry připomínalo. Nikdy jsem nebyla po škole, ale věděla jsem, že už nikdy ani nebudu chtít. Zhluboka jsem se nadechla rozhodnutá ignorovat všechno kolem. Ale šlo to zatraceně těžko.

„Chytej!" dřív, než jsem to stihla zaregistrovat mi balón vrazil do hlavy.

„Nemáme si tu hrát! Máme to uklidit," připomněla jsem mu celá nepříčetná a dál zametala vrstvu naneseného prachu na podlaze kumbálu.

„Jasně," měl mě úplně u zadku. Když už ho nebavilo házet si s míčem, rozhodl se do něj kopat. Uklidit tenhle sklad sportovního nářadí se zdálo být nadlidský úkol. Zvlášť, když ten kluk vůbec nespolupracoval.

„Nechci tu strávit celou věčnost!" zaúpěla jsem zoufale a opřela se o smeták.

„Nebudu to uklízet," pronesl smrtelně vážně. „Na to tu platí uklízečky," připomněl mi.

„Dostali jsme to za úkol," namítala jsem okamžitě.

„Vyser se na to, princezno. Nikdo tě tu nehlídá. Té sekretářce je u prdele, co tu děláme, jen se nás chtěla zbavit," protočila jsem očima a pokračovala v úklidu. Bylo to rozumnější než sledovat ho, jak si kope s míčem.

Dál jsem se věnovala zametání. Tak dlouho mě ta činnost zaměstnávala, než mi vytrhl nářadí z ruky. „Vrať mi to," pronesla jsem smrtelně vážně. V očích mu hravě zablýsklo.

„Tak si pro to pojď," provokoval a u toho se stihl ještě pobaveně šklebit. Tohle byl ten nejhorší trest, který jsem si rozhodně nezasloužila.

„Nemám náladu si tu s tebou hrát," pronesla jsem a překřížila si ruce na prsou.

„Jsi příšerně nudná. Není s tebou vůbec prdel," vytkl mi bez ostychu. Neměl vůbec žádné hranice. „Neumíš se bavit. Všechno zamítneš dřív, než to zkusíš," provokoval a šlo mu to skvěle.

„To není pravda!" bránila jsem se okamžitě. Nebyla jsem nudná.

„Dokaž to," každou slabiku vyslovil ostře. „Dokaž, že za něco stojíš. Dej mi důvod, abych změnil názor," povytáhl obočí a čekal. Zůstala jsem tam stát. Nebyla jsem tak blbá, abych si jeho slova brala osobně. Vždyť to byl Ryan. Odfrkla jsem si a uhnula pohledem od jeho pronikavého pohledu, který se mě snažil vyprovokovat.

„No to jsem si mohl kurva myslet," vysmál se mi.

„Co po mě chceš?" procenila jsem skrz zuby naprosto nepříčetně.

„Udělej něco nečekanýho. Hlavně se vyser na pravidla," přikázal mi přísně a přistoupil ke mně ještě blíž. V tu chvíli mě napadla ta nejhorší věc.

Chtěl po mě něco nečekaného? Měl to mít.

Dřív, než jsem si to stihla promyslet a zvážit všechny následky, jsem přitiskla své rty k těm jeho. A musela jsem uznat, že byl rozhodně překvapený. Musela jsem stát na špičkách, ale to mi pro tuhle chvíli bylo jedno. Moje rty se z počátku pohybovaly obezřetně a nejistě, protože jsem se bála reakce, která mohla přijít.