Lost

Ztracená

Ahoj všichni!

Tohle je moje první povídka, tak doufám, že se bude líbit. Původně jsem ji sem dát nechtěla, ale Phalandra mě nakonec přemluvila :) Snad si to užijete. Předem se omlouvám za případné chyby (já a čeština nejsme moc dobří přátelé). Tak příjemné čtení. ;D A za náhodné komenty děkuji.

Domů jsem se jako obvykle vrátila něco málo po půlnoci. Po paměti jsem strčila klíč do zámku a otevřela dveře co nejtiššeji, abych nevzbudila brášky. S námahou jsem pověsila bundu na vešák, na zem odhodila batoh a šourala se do kuchyně pro něco k jídlu. Otevřela jsem ledničku, která si pro mě připravila nemilé překvapení - byla prázdná.

,,Sakra, úplně zapomněla nakoupit," zanadávala jsem si. S povzdechem jsem se dobelhala po schodech nahoru a zamířila do svého pokoje. Nakonec jsem si to ale rozmyslela a rozhodla se jít podívat na kluky. Potichoučku jsem pootevřela dveře a nakoukla dovnitř s jemným úsměvem na rtech. Ten mi ihned zamrzl na tváři - pokoj byl prázdný. S třísknutím jsem rozrazila dveře a vběhla do pokoje.

,,Kluci, kde jste!" rozhazovala jsem peřiny na postelích. ,,Yui, Toru, ozvěte se nebo si mě nepřejte!" seběhla jsem rychle po schodech a zkontrolovala kuchyň. Zoufale jsem přecházela sem a tam. Kde sakra můžou být! V tom mi to došlo: ,,Zahrada." Rozběhla jsem se ke dveřím vedoucím z kuchyně na zahradu.

,,Kluci, tak za tohle budete mít zaracha na..." vytřeštila jsem oči a zůstala zaraženě stát ve dveřích. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Ne, to nemůže být pravda musí to být jen zlý sen. Něco takového se přeci nemohlo nikdy stát. Ne,ne,ne! Tolik krve všude kolem. Ne, to nemůže...

Svezla jsem se na kolena a ruku přitiskla na ústa, abych nevykřikla. Vyděšeně jsem hleděla na dvě rozsápaná tělíčka v kaluži krve. Byla tak znetvořená, že bylo téměř nemožné rozeznat komu patří. K mé největší smůle jsem ale přesně věděla čí jsou. Tam v trávě, kde jsem si s nimi ještě včera hrála, ležela roztrhaná tělíčka mých malých bratříčků.

Nemohla jsem se ani hnout, po tvářích mi stékaly slzy, ale já nevydala ani hlásku. Nemohla jsem. Nešlo to. A pak jsem to spatřila. Tu obrovskou neforemnou zrůdu s dírou v hrudi a maskou na obličeji, která se natahovala po jedné z částí, které zbyly z mých brášků. Vzala ji do své ohavné ruky a chystala se... chystala se ji sníst.

,,Pře-přestaň," zašeptala jsem třesoucím se hlasem, "nech je být!" zakřičela jsem na ni bez ohledu na následky a, se slzymi stále se řinoucími z očí, se postavila na nohy. Než jsem však stačila udělat cokoli dalšího, ucítila jsem silný tlak kolem krku a vyrazila si dech o stěnu domu, k níž jsem byla přišpendlena rukou toho monstra.

Nebránila jsem se. Nemělo to smysl a... vlastně se mi ani nechtělo. Neměla jsem důvod. Svěsila jsem hlavu a nechala si z tváří odkapávat horké slzy. Pomalu mi začal docházet dech.

,,Proč...," zeptala jsem se chraplavě a zehleděla se na stvůru do míst kde měli být oči. Stále jsem nepřestávala plakat a s posledním zbytkem vzduch se znovu zeptala:,,Proč oni...," pak se mi zamlžilo před očima a já cítila, že přichází konec. Zase se s nimi uvidím. Pousmála jsem se a cítila jak stisk povolil. Pak už nebylo nic. Jen černočerná tma a nekonečná prázdnota.