Camp 1984 ||Larry Stylinson|| ✔️

V. Small talk

LOUIS

Být celý den zavřený v chatě mi asi nestačilo a hned, jakmile se všichni nahrnuli do chat, hned po večeři, na kterou jsem taky nešel, jsem chatu opět opustil. Bylo mi jedno že je za chvíli večerka a někdo bude kontrolovat, jestli jsou všichni v posteli.

Došel jsem k jezeru, kde jsem si sedl ke břehu a nasadil si sluchátka s walkmanem, takhle je to nejlepší. Teď nejsem v tomto hnusném kempu, jsem někde, kde já chci.

Sleduju jen, jak se měsíc odráží od vody, kterou malé rybky stále víří. Všechno mi najednou přijde tak depresivní a zpomalené.

Proč mě máma neposlala k babičce s dědou? Vždyť nebydlí tak daleko a byl bych aspoň s nimi, aby nebyli sami. Nemusel bych být tady!

Naštvaně jsem hodil velký kámen do vody a strhl si sluchátka z uší. Už i ta hudba mě začíná srát. Snad ještě naštvaněji jsem praštil kamením do vody, až nějaká dopadla i na mé odhalené kotníky. Zakutal jsem se hlouběji do teplé mikiny a snažil se shrnout kalhoty co nejníže.

Proč tady není aspoň nějaká lampa, mohl bych si něco psát a dostat se opět do své reality, ale je tady zatracená tma. Plná hrst kamenů opět dopadla prudce do vody, div jsem neskončil celý mokrý. V momentě jsem si stoupl a kopal do debilních kamenů, které dopadaly všemi směry.

,,Zasraný kemp! Nemůžu se tady prostě utopit?!" Naštvaně jsem šeptem křičel. ,,A vlastně, proč ne? Komu bych chyběl? Matce, mu? To zrovna, možná dědovi s babičkou, ale ti mají svoje věci. Já jsem tady prostě navíc. Jsem jen nehoda." Už jsem i brečel a vkročil po kotníky do vody.

Už jsem pár kroky pomalu pokračoval a jen přemýšlel, kdo mě má vlastně rád. Najednou se voda za mnou rozvířila, když někdo přiskočil za mnou a obtočil silné paže kolem mě, aby mě stáhl zpět. Vzpíral jsem se, ale dotyčný byl vyšší a silnější, takže mě z vody prostě donesl na souš i přes mé kopání do vzduchu.

,,Lou, co blbneš?" Najednou jsem zaslechl ten hlas, patřící jen jedinému člověku, který se ke mně jako jen málo z kterých, choval hezky. Jeho dunivý, hluboký a chraplavý hlas. To ale že mě zastavil, nebo že je vůbec tady, mě donutilo brečet ještě víc.

,,Hey, hey, hey, shhh, klid. Jen jsem tě hledal, nebyl jsi po večerce v chatě, netušil jsem že se tady děje tohle." Stále kolem mě ovíjel paže a houpal se se mnou ze stany na stranu. Já jsem mu ale tohle rádoby objetí neoplácel. Radši jsem si objímal vlastní nohy a hlavou se opřel o kolena. Vzlyky se ale dál tiše rozléhaly lesem, který je hned vedle nás, tam, kde dneska všichni byli.

,,Co se děje? Proč jsi to chtěl - proč jsi šel do té vody?" zeptal se dost vyděšeně a očividně prahl po odpovědi.

,,To není tvoje věc, nech mě být!" zakřičel jsem. Nechtěl jsem na něho zvyšovat hlas, ale to prostě nešlo zadržet. Všechna zlost a rozzuřenost, chtějí jít ven, bohužel to schytává Harry, který mě zachránil před jistým utonutím.

,,Proč jsi na mě tak zlý? Nic jsem ti neudělal." zeptal se dotčeně. Nic jsem mu na to neodpověděl a na silu se vymanil z jeho sevření. Rychle jsem si stoupl a jen koukal, jako před tím, do vody.

,,Co se děje?" povzdechl si, ale naštěstí zůstal sedět.

,,Já nevím." šeptl jsem poraženě. Jedním krokem jsem se dostal opět po kotníky do ledové vody. Chlad mnou od chodidel prostupoval celým tělem, ale ani tahle bolest, rovná bodání ostrých jehliček, mě nedonutila ustoupit, ba naopak.

,,Lou, pojď sem, budeš nemocný." A tohle mě mělo jako přesvědčit? Jen jsem nad tím pokroutil hlavou, ale dál se ani nehnul. ,,Nechceš se chovat zase tak, jako odpoledne? Notak, pojď za mnou, řeknu ti něco o té univerzitě." Vytáhl těžký kalibr, kterému nedokážu odolat. Znovu, jako už mnohokrát, jsem si povzdechl, ale otočil se, abych došel k němu. Odevzdaně jsem si sedl vedle něj a jen slepě hleděl před sebe.

,,Dobře, takže... Mohl bych začít rovnou prvním dnem. Přijel jsem tam nabalený, jako bych se nikdy neměl vrátit. Bylo vtipné, když jsem něco řekl a můj britský přízvuk sváděl naivní američanky. Můj spolubydlící byl kapitola sama o sobě, o něm ti řeknu někdy příště. Celý první den, který byl volný, jsem strávil psaním, jelikož to místo do mě nějak dostalo neskutečnou inspiraci. Další den jsme už hned měli hodiny a byly do-ko-na-lé. Probírali jsme básníky z různých století a četli si úryvky z jejich děl. Mé představy o čisté univerzitě se rozplynuly hned o víkendu. V jedné místnosti internátu byly dobrovolné přednášky, ale ne takové jako v hodinách. Profesoři tam četli nahlas jejich oblíbené básně a poezii. Netušil jsem ale, že i profesoři si ujíždí na rajském plynu nebo trávě. Musím ale uznat, že po užití všeho co tam nabízeli, jsem psal jako nikdy." ,,Tak proč jsi teď tady?" skočil jsem mu do toho. Chtěl jsem ho poslouchat, opravdu ano, ale teď jsem na to neměl náladu. Ano, mluví o mé vysněné škole, ale teď se to nehodí. Teď není vhodné asi nic...

,,Píšu a to není zrovna jednodenní práce. Léto je přeci čas odpočinku. Když dostanu nápad, tak i teď něco napíšu, ale jsem radši s přáteli, kteří jinak celý rok pracují a nemáme na sebe čas."

,,Aha," pípl jsem tiše. Nastalo ticho. To nepříjemné ticho, které ani jeden nemáme jak prolomit. Teď chci být sám, ale on tady prostě musí být se mnou. Stejně nic neříká ani nedělá, tak jaký to má význam? ,,Mohl by jsi prosím jít?" Musel jsem to říct.

,,Proč?" Proč musí být tak vtíravý...

,,Protože to chci." chladně jsem mu odpověděl a sám se zvedl, abych odešel kus od něho. Znovu jsem si nasadil sluchátka a pustil hudbu co nejhlasitěji. Chvíli bylo ticho, pak jsem ale cítil dotek na rameni. Prudce jsem se otočil a viděl zase ho.

,,Můžeš mi dát už kurva pokoj?! Vypadni odtud, nechci se s tebou teď bavit!" zařval jsem a utekl, jako pravý strašpytel, někam hodně daleko. Utíkal jsem a utíkal, až dokud jsem nemohl popadnout dech. Netuším kde jsem, je tma a všechno vypadá stejně. Doufám, že mě tady už nenajde. Už nikdo...