Happy ever after- Larry|Niam

2.

(V mediích je příjemná melodie pro naladění pohádkové atmosféry :))

"Pšt! Nikdo nás nesmí slyšet." ozval se ozvěnou tichý smích modrookého prince dlouhou chodbou, ve které nebyl ani živáček. Právě se nacházeli v odlehlém křídle zámku, kde byly soukromé komnaty královské rodiny a protože ta byla celá kromě prince na bále a všechno služebnictvo mělo moc práce, nehrozilo, že je zde někdo přistihne při činu, který se chystali spáchat. 

Znali se hodinu. Jen hodinu a i přes to jim to přišlo jako věčnost. Po několika tancích se vydali ke stolům s jídlem a pitím. Princ Harry se jako pravý šlechtic napil toho nejlepšího vína, které zde podávali a poté si začal společně s jeho společníkem vybírat večerní občerstvení. Oba se překvapeně zasmáli, když se ve stejnou chvíli natáhli pro stejný čokoládový dortík. Každý z nich si vzal jeden talířek s nádherně vypadajícím zákuskem a znovu se vydali na balkon, kde proběhlo jejich první setkání. 

Povídali si o všem a vlastně o ničem. Kdyby je kdokoliv poslouchal, podotkl by, že to byly jen plané řeči o nepodstatných věcech. Jim však rozhovor o nejlepším druhu desertu či o krásné noční obloze přišel neuvěřitelně zábavný. Oba z dvojice měli pocit, jako kdyby se znali celá léta. Neměli mezi sebou žádné zábrany. Nechtěli tomu druhému nic tajit a dalo by se říct, že za tu dobu, co se znali, si otevřeli svá srdce. Bylo jim jedno, že jsou naprostí cizinci. Rozuměli si a neměli obavu z toho, že by byl zájem toho druhého jen předstíraný. 

Vládla mezi nimi zvláštní atmosféra. Byla tak hustá, že by se až nahmatat dala. Ty jiskřičky, které mezi nimi přeskakovaly, byly do očí bijící. Ale i přes to byl tento pocit velice příjemný. Jako kdyby se oba vznášeli na obláčcích, jako kdyby neměli už žádné starosti a povinnosti. Najednou mohli být sami sebou beze strachu z porušení nějakých hloupých pravidel společenského chování. Oba dva cítili to pouto, které se mezi nimi skoro až neuvěřitelně vytvořilo. Je možné se zamilovat během pár chvil? Oni si tím byli stoprocentně jistí. Nepotřebovali se znát několik let. Už od samého začátku cítili, že mezi nimi opravdu něco je. Něco, co oba tajně nazývali láskou, ale báli se, že kdyby to snad nahlas přiznali, dočkali by si pouze výsměchu a nepochopení. Přece jen není možné se tak rychle zamilovat, i když tomu tak bylo v každé pohádkové knížce, kterou princ Louis v zámecké knihovně přečetl. 

Minuty ubíhaly a oni si byli stále blíž a blíž. Pomalu až nenápadně se k sobě posouvali na studeném kamenném zábradlí, blíže a blíže k sobě a když se jejich boky dotýkaly, odhodlal se starší kudrnatý princ udělat další krok v jejich, kterém vztahu, ať už byl jakýkoliv. "Loui..." oslovil sladce chlapce vedle sebe a jemně uchopil jeho dlaň do té své. "Vím, že je to narychlo, ale chci, abys věděl, že se mi opravdu velice líbíš." Srdce mu tlouklo tak zběsile, když ta slova vyslovil. Bál se, že si princovo chování špatně vyložil. Bál se, že jen on je naprosto okouzlený, ale když se na něho modroočko široce usmál, věděl, že nebyl špatný krok prozradit mu své i bez toho zjevné úmysly.

Trvalo to jen malou chviličku, než se i druhý princ odhodlal k přiznání. "Také se mi moc líbíš." vydechl tichounce a jeho tváře se zbarvily jako zralé hrozny červeného vína. Nikdy nikomu nic takového neřekl. Nejen, že tohle bylo poprvé, co se mu něco takového stalo, ale také to bylo proti všemu, co ho celých sedmnáct let učili. Poprvé ve společnosti někoho ze stejné vrstvy jako byl on sám nedodržoval stanovená přísná pravidla chování a líbilo se mu to. Bylo to něco nového. Něco, co ho ke kudrlince táhlo ještě mnohem víc.

Několik dlouhých sekund si hleděli s lehkým úsměvem do očí. Oba dva se snažili odolávat pokušení. Oba věděli, že je to neskutečně špatné a pokud by je někdo spatřil, bylo by zle. Věděli, že jen kousek od nich jsou otevřené dveře do sálu, ale i přes to bylo tak nepopsatelně těžké odolávat.