Everything is possible

23

Vše je tak jak má být. Já jsem s Adrianem, a jsem vážně šťastná, konečně, pro tohle jsem trpěla, a stálo to za to. Teď zbývá poslední věc, říct to tátovi a Christine, snad to vezmou v pohodě. ,,Jdeme?" zeptala jsem se podívala na mého Adriana, kterého tak moc miluji. Adrian jen kývl na souhlas a společně jsme se vydali dolů do obýváku, kde seděl táta, Christine a Andrew. Bála jsem se ale musí to přijít. Přišly jsme tam, stáli vedle sebe a nadechovali se. ,,Musíme vám něco říct" pověděl Adrian, protože já bych to asi nedokázala. ,,To je ale náhoda, my vám musíme taky něco říct, a je dobře, že jste tady všichni" usmála se Christine, jen jsme si s Adrianem vyměnili nechápavé pohledy. ,,Budete mít sourozence" vykřikla nadšeně Christine. Vykulila jsem oči a doufala, že to není pravda, pokud budeme mít sourozence, tak ji nesmíme říct, že jsme spolu začali chodit. Nevím, jak by to mohlo dopadnout. ,,Cože" řekla jsem a pozorovala tuhle divnou situaci, všichni byli zticha a jen sledovali Christine, jediný táta se netvářil překvapeně. Věděl o tom. Ale nic neřekl, měl mi to říct. ,,Jenže to není všechno" pokračovala Christine a chytla mého tátu za ruku. ,,Budeme se brát" vypískla hrozně nadšeně, vypadá vážně šťastně. ,,Cože?!" vykřikl na ni Adrian. ,,Je to naše rozhodnutí, a jsme spolu vážně šťastní tak nám to přej" řekla jeho máma trochu přísněji. ,,Teď vy, co jste nám to chtěli říct." promluvil poprvé táta. ,,Ale nic" řekla jsem a už se otáčela, že půjdu nahoru, ale Adrian mě chytl za ruku. ,,Řekneme jim to, já to tajit nechci" řekl mým směrem a já nervozně kývla na souhlas, měl pravdu, nebudeme to tajit, potom bychom nebyli šťastní. ,,Chodíme spolu" řekl Adrian a všichni vykulili oči, včetně mě, čekala jsem, že to řekne trochu opatrně, ne že to na ně takhle vybalí. ,,Co prosím!" vykřikla Christine a zvedla se z gauče na kterém doteď seděla. ,,Jo slyšela jsi dobře" řekl Adrian a chytl mě za ruku, propletla jsme s ním prsty a takhle jsme tam spolu stáli naproti našim rodičům a čekali co se bude dít. 

,,No tak to v žádném případě!" vykřikl pro změnu můj táta. ,,Proč ne?" vložila jsem se do toho i já, teď jsme v tom byli všichni, Andrew jen sledoval celou tuhle scénu zpovzdálí.  ,,Moje dcera nebude chodit se synem mé manželky" rozčiloval se táta. ,,A přesně i opačně" souhlasila s tátou Christine. ,,Nechceme vám zkazit vztah, klidně spolu buďte, nám je tohle jedno, ale smiřte se s tím, že my dva spolu taky budeme, jsme spolu stejně tak šťastní jako vy dva, buď spolu budeme tady, nebo jinde" vykřikla jsem, až jsem překvapila samu sebe. Ani jsem se nenadála a na tváři mi přistála silná facka, od mého otce. Nikdy mě neuhodil. Do očí se mi draly slzy, jak už ze zklamání, tak z toho, že to hodně bolelo. ,,Co se to s tebou jen stalo? Od doby co jsme tady jsi se úplně změnil, už za mnou nechodíš tak jako kdysi, už se spolu nebavíme, a teď mě ještě mlátíš, vždycky jsi byl proti násilí a teď to děláš taky, jsi ubožák" vykřikla jsem mu do tváře. ,,A ty jsi stejná jako tvá matka, jsi coura, už delší dobu vím, stejně si myslím, že ani nejsi moje, ale tohle dítě moje bude" vykřikl nazpět a mě už teď z očí tekly proudy slz, jak se tak rychle mohl změnit, ano v poslední době jsem si všimla že je jiný, ale nikdy jsem si nemyslela že dokáže být až takhle zlý. 

Vyběhla jsem schody nahoru a Adrian taky, oba jsme zalezli ke mě do pokoje kde jsme se následně i zamkli. Z rohu šatny jsem vyhrabala svůj kufr do kterého jsem následně začala dívat vše moje oblečení. ,,Co chceš dělat?" zeptal se Adrian. ,,Půjdeme pryč jo, nechci žít s někým kdo se nebojí mě uhodit, tohle není můj otec, tohle už není ten muž kterého jsem milovala, tohle je zrůda, a když nám nedopřejí lásku tak si ji dopřejeme sami" řekla jsem a Adrian kývl, poté mě dlouze políbil a pomohl mi balit věci. Když už jsme měli zabaleno, potichu jsme přešly k němu do pokoje odkud jsme taky zabalili jeho potřebné věci. Počkali jsme než budou všichni spát a pak opatrně vylezli oknem, Adrian to tady má dobře udělané. Jen jsme na posteli nechali dopis a odešly jsme pryč. Adrian rozhodl, že než něco seženeme tak půjdeme ke Cassandře, sice se znají dlouho ale jeho máma ji nezná. Když jsme přijeli před její dům, hned nám přišla otevřít, šly jsme společně do pokoje který má navíc a tam ji vše pověděli. ,,Jste skvělý" pověděla nám když jsme dovyprávěli vše co se stalo. ,,Proč myslíš, že jsme zdrhly?" řekla jsem a uchechtla se. ,,Že bojujete za lásku, už od té doby co jsem tě viděla poprvé, a tebe když jsem viděla jak se na ni díváš, jsem věděla, že mezi vámi něco bude, obdivuji vás, a strašně vám fandím, aby vám to vyšlo tak jak si přejete" Řekla Cass a my s Adrianem se na sebe láskyplně podívaly. Moc ho miluji a udělala bych pro něho úplně všechno. ,,Zatím můžete být tady, než se postavíte na vlastní nohy, ale radím vám, dokud jste jakoby uprchlíci" zasmála se ,,Najděte si práci, tam kde víte, že vás neuvidí"  pověděla a na oba se usmála, hned jsem se zvedla a objala ji, protože je úžasné co pro nás dělá, a do smrti na to nezapomeneme. ,,Mockrát ti děkujeme" pošeptala jsem a pak se odtáhla a sedla si zpět k Adrianovi. Pak jsme šly po tom těžkém dni společně spát.