Deník jiné

Prolog

Lorenin deník

Zápis číslo 1

Jsem Loren Bakesová a žiji v Emorgu, malé zemi s velkým charakterem. Dnes jsem se strýcem oslavila sedmnácté narozeniny a brzy mě čeká Volba cesty. Je to obřad, který potká každého Strážce, který dokončí výcvik. Ještě ale musím udělat zkoušky. Volba cesty znamená pro Strážce výběr mezi dvěmi možnostmi. Již od pěti let měl možnost poznat poslání Strážce Emorgu a obřad mu dává možnost vybrat, zda Strážcem zůstane nebo ne. Tenkrát jsem na vybranou neměla, teď budu mít.

Žiji v Emorgu již sedmnáct let u svého strýce Luka. Rodiče jsem nikdy nepoznala a Luke mi o nich moc neříká. Říká, že jsme je ztratili při povstání proti vládě naší bývalé země. Bojovali za svobodu Emorgu a podle toho, co z Lukových informací vyplývá, u toho zemřeli. Ale Emorg se stal svobodným. Přesto jsem za tohle celou tu dobu na Luka naštvaná. Nechce mi ani říct, kdo mí rodiče byli, co dělali, vždy, když se na to ptám, skončí to hádkou. A tak prostě jen vím, že se jmenovali Daniel a Johana.

Luke je bratr mého otce. A Strážce Emorgu. Asi po smrti rodičů - byly mi tak dva roky - Luke nevěděl, co se mnou bude dělat, tak mě v pěti začal cvičit na Strážkyni. Bývá to tak vždy, potomci či jiní příbuzní Strážců jsou také Strážci. Doporučený limit k počátku výcviku je od pěti do deseti let. Možná se mě třeba v devíti mohl Luke zeptat, jestli chci, aby mě cvičil nebo ne. Když mi bylo pět, podal mi to jako největší zábavu na světě a mě v tom věku nemohlo napadnout, že budu mít tolik povinností. Zkrátka bývám někdy nešťastná a Luke to určitě neví. Není tak všímavý. Celý svůj život neznám nic jiného než výcvik a učení. 

Jenomže po výcviku čeká Strážce nesmírná úcta a super zacházení. Umíme bojovat. Použít luk i kulomet. Jsme rychlí a ohební. Neporazitelní. Po výcviku bohatší než obyčejní lidé.

Netuším, jestli za to Lukovi poděkuju. Počítá s tím, že si na obřadu Volba cesty vyberu život Strážkyně. Nikdy by ho nenapadlo, že bych mohla váhat.

Ale já skutečně váhám.

---

"Loren?!" volá na mě Luke. "Co děláš?" Vždycky se ptá, když jsem ve svém pokoji déle jak hodinu. Vyjdu z pokoje a projdu dlouhou chodbou, kde jsou dveře do mé a Lukovi koupelny, Lukovy ložnice a ještě dveře do pokoje pro hosty. Přijdu do prostorného obýváku propojeného s kuchyní a jídelnou. Podlaha je lesklé lino. Všude je pořád tolik světla - máme velké okna.

"Nic," odpovím mu na jeho otázku.

"To bys tam tak dlouho nebyla," řekne nespokojený s mou odpovědí. Sedí na jedné z pohovek a otočí na mě hlavu. Vím, že mě sleduje, ale já pokračuju dál k lednici, ze které si podám pomerančový džus.

"Musíme trénovat, aby jsme potom u zkoušek měli jistotu," řekne, když mu dojde, že dnes budu prostě drzá a konkrétněji neodpovím. Možná jsem udělala chybu, tím, co mi říká, mě trestá.

"Trénujeme už dvanáct let," syknu tichým hlasem, protože se cítím, jako bych měla každou chvíli vybuchnout.

"Ještě ne celých," odpoví a já cítím, že se mi do očí hrnou slzy. Dnes už na to prostě nemám.

Doufám, že se líbí. Budu velmi vděčná za komentář či vote. ;)))