Oheň a pelyněk

29. kapitola

29. kapitola

Ta ohromná, spalující žárlivost. S tím jsem nepočítal, ale měl jsem. Musel jsem vědět, že někdo tak výjimečný jako ona, nebude celý život sám. Ona potřebuje lásku a zaslouží si ji. Zaslouží si, aby ji někdo miloval.

Už dlouho jsem nebyl tak blízko tomu, abych někoho jen tak zabil a stále nemůžu věřit, že jsem se nakonec přece jen ovládl. Nic by se nezměnilo. Když by to nebyl on, byl by to někdo jiný. On ji aspoň doopravdy miluje, obdivuje, bere ji jako sobě rovnou.

Vlastně je to nakonec docela dobře, protože s ním má šanci být šťastná.

Zdá se, že otec prohraje sázku. Lidé, hledají, riskují a překonávají utrpení, když už nemají co ztratit, ne když konečně dosáhli všeho, po čem celý život toužili. Od toho by odešel jen hlupák, a to ona není.

Rozum mi říká, že tohle všechno je správné, tak proč ho chci pořád zabít? Nebo sebe.

Tohle byl můj poslední výlet na svět. Zítra oznámím datum svatby.

***

Gabriel se zarazil. Ne kvůli slibu, který dal Hedvice, ten by s klidným srdcem porušil, ale kvůli něčemu jinému.

„Už jsi někdy...?"

„Ano..., ne...., trochu. Ne úplně. Bylo to jen jednou. Došli jsme jen tak daleko, jako teď s tebou."

Gabriel ji pustil a odtáhnul se na svou matraci. Uvědomil si, o čem Hedvika mluvila.

„Promiň, nemůžu to udělat."

„Protože jsem už s někým byla? K ničemu nedošlo, pořád jsem panna. Kolik žen jsi měl ty?"

„Stovky jich asi nebyly, ale desítky určitě. Jenže to je něco jiného."

„Vážně? A v čem je to jiné?" ušklíbla se Luciana a znovu si zavázala tkanici na noční košilce.

„V tom, že já to mám vyřešené. Nic pro mě neznamenají, už ne. Jsem připravený na nový vztah, ale nejsem si jistý, že ty můžeš říct to samé."

Měl pravdu. Netušila, jak to poznal, ale bylo to tak. Nebylo to od ní čestné.

„Dlužím ti omluvu. Nechala jsem se unést a nepřemýšlela jsem co dál."

„Tak mi to zkus vysvětlit."

„Nevím, jestli to dokážu, ale pokusím se," vzdychla, lehla si a s očima upřenýma do tmy, začala pomalu vyprávět.

Zpočátku jen těžko hledala slova, ale postupně to šlo snadněji a snadněji.

„On miluje tebe, ty miluješ jeho, tak proč nejste spolu?"

„Já... nevím kde ho hledat a další věc je..., že není zrovna... člověk."

A bylo to venku. Gabriel ani nemrknul.

„Ptala ses mě, jestli věřím na čáry a kouzla, tak teď ti něco ukážu. Běž vzbudit Marii a Vojtu a řekni jim, že musíme naléhavě odjet a pak si sbal svoje věci. Vezmi i moje. Já jdu do hostince pronajmout koně a za chvíli se sejdeme před domem."

Luciana neřekla ani slovo a udělala přesně to, co po ní Gabriel chtěl. Než se rozednělo, byli zpátky na zámku.

Hedvika, Matyáš, Gabriel a Luciana seděli v Hedvičině malé soukromé pracovně a Luciana znovu stručně vyprávěla svůj příběh.