Stačí když trochu přihmouříš oči,
když trochu zakloníš hlavu,
zrovna když venku vítr se točí,
nebe je duší všech vrahů.
V tu chvíli vzdáleně zahlídneš - asi-
tam, mezi mraky schované,
přes svoje lehce sklopený řasy,
stíny jak z blesků kované.
Stíny, co s dlouhými dravými vlasy
kličkují mezi kapkami,
stíny, co jakoby bořily časy,
temnu a zlu jsou matkami.
Jak splašený kůň když tryskem pryč pádí,
křižují nebe tam a sem
a i přes tu hrůzu něco tě vábí,
být jimi odsud odnesen.
