S maminkou to šlo z kopce. Děťátko v ní rostlo a její břicho mělo čím dál větší rozměry. Skoro jako fotbalovej míč. Nejhorší bylo, že si s tím miminkem už i povídali. Seděl jsem vedle nich u televize a poslouchal, jak tatínek jemně hladí bříško a šeptá: „Už se na tebe moc těšíme, synáčku."
Zatímco maminka se smála, když ho opravovala: „Třeba to bude tentokrát holčička."
A pak se najednou obrátila na mě a dodala: „Viď, že bys chtěl mít sestřičku?"
Zoufale jsem si povzdechl. Nechtěl jsem uřvaný mimino, který mi vezme oba rodiče. Toužil jsem je mít jen pro sebe - jako doteďka. Jenže to jsem mamince říct nemohl. Viděl jsem, jak se usmívá. Chtěla slyšet něco milýho, a tak jsem zamumlal: „Když už, tak kluka."
Tatínek se rázem zaradoval a rozcuchal mi vlasy, tím, jak mě po nich rozdováděně pohladil rozmáchlým gestem.
„Přesně! Vidíš, maminko? Už jsme dva proti jednomu. Takže to bude jasný kluk."
Jenže já nechtěl ani sestřičku ani bratříčka. Toužil jsem jen po tom, aby všechno zůstalo tak, jak bylo. A proto jsem nemohl udělat nic jiného, než si to usilovně přát.
ČTEŠ
Žádné miminko nechci
Short StoryMěl jsem všecko. Maminku, tatínka a pokoj plnej hraček. Společně jsme prožívali jedno dobrodružství za druhým. Hráli jsme si na indiány, zabíjeli hnusné příšery a bojovali s piráty. Jenže pak byla naše loď přepadena ze zálohy. Skoro jsem nemohl uvěř...
