Žádné miminko nechci

6. kapitola

Stál jsem sám u houpaček a koukal kolem sebe. Nikoho jsem neviděl. Byl jsem tam úplně sám. Jako kdybych byl jediný na světě. Chtěl jsem bejt s maminkou a tatínkem, proto jsem se rozeběhl směrem k domovu. Proběhl známýma ulicema, až jsem se dostal do naší. Teprve před domkem jsem se zarazil a v tu chvíli jsem ustrnul.

Na trávníku jsem uviděl tři postavy. Maminku, tatínka a holčičku. Ti tři se objímali a smáli se. Vůbec jsem jim nechyběl. Zkusil jsem otevřít branku, abych se k nim dostal, ale nešlo to. Nemohl jsem se dostat dovnitř. Mával jsem, křičel, ale oni se ani neotočili. Jako kdyby mě neslyšeli. Jako kdyby byli šťastní sami a beze mě.

A v ten moment jsem se probudil. Zborcenej potem jsem vyletěl do sedu a těžce oddechoval. Ten sen byl tak živej, že jsem měl srdce až v krku. V očích mě štípaly slzy. Tohle se přece nestane. Nezapomenou na mě, honilo se mi zoufale hlavou, ale už jsem to nevydržel. Vyběhl jsem z pokoje a vlítl do ložnice rodičů.

Rázem se rozsvítila lampička a ozval se ustaranej hlas maminky: „Copak se děje, Honzíku?"

A v tu samou chvíli jsem se k ní vrhl a skočil jí kolem krku. Pevně mě k sobě přivinula a já se rozplakal. Nedokázal jsem přestat. Držel jsem se jí jako klíště.

„Copak se stalo? Něco tě bolí?"

„Nějaký zlý sen?" ozval se i tatínek se strachem v hlase.

Jenže já nedokázal promluvit, prostě jsem se jen pevně držel maminky a nechtěl ji už nikdy pustit. Teprve po nějaký chvíli, kdy mě maminka něžně konejšila, pusinkovala, což jsem jindy nesnášel, jsem vyhrkl se slzami znějícíma v hlase: „Že na mě nezapomenete?"

Hned na to jsem uslyšel zmatený hlasy: „Proč bychom na tebe měli zapomenout?"

„Prosím tě, kdo ti to zase nakukal?"

Pomalu jsem odtrhl hlavu od maminčiny košile a zašeptal s pláčem: „Kvůli tomu novýmu dítěti. Nezapomenete na mě? Nebudete radši trávit čas s ním?"

V ten okamžik jsem ucítil, jak mě maminka sevřela ještě pevněji, pak mi zvedla hlavu a já se zadíval do jejích upřímnejch očí.

„Zlatíčko, nikdy na tebe nezapomeneme. To je úplný nesmysl. Vždycky budeš náš milovaný syn, a to že budeme mít další miminko neznamená, že se ti nebudeme věnovat. Oba vás budeme mít rádi stejně. A chceme, abys i ty měl rád naše miminko. Nikdy nezabere tvoje místo. Bude mít jiné místečko. Bude tvým kamarádem. Člověkem, na kterého se budeš moct vždycky spolehnout. Ach, Honzíku, nikdy by mě nenapadlo, že tě trápí zrovna tohle. Samozřejmě, že nedáme miminku přednost," mumlala něžně, zatímco mě svírala a tatínek nás objal oba.

„Budeš náš syn navždycky," dodal chraplavě a následně mě vzali mezi sebe do jejich supr velký postele a společně jsme usnuli.

Už jsem se tolik nebál. Chtěl jsem věřit tomu, že mě rodiče nepřestanou mít rádi, i když nás bude o jednoho víc.

Následující dny byli neustále se mnou a snažili se mi dokázat, že se nemusím bát, že budu zapomenutej, nebo opuštěnej.

Jeden den se k nám na hřišti dokonce přidala i babička s dědečkem. Společně s rodiči se pak začali předhánět, kdo mi ukáže srandovnější pohyby. Smál jsem se tak, až jsem se za břicho popadal.

Jindy jsme si s Péťou a Lukáškem hráli na indiány, a tatínka jsme zajali a mučili lechtáním, až nás prosil, abysme měli slitování. My ale řekli ne, a se smíchem pokračovali dál.

A díky tomu společně prožitýmu času jsem začínal věřit, že nás ani miminko nerozdělí, i když slaboučký hlásek pochyb při pohledu na maminčino bříško zůstával.