Simirajský bojovník

Škola

Byl chladný prosincový den, místy se snášely vločky sněhu a halily tmavé a šedivé stromy do bílých rouch. Z okapů a střech domů visely dlouhé rampouchy a ze školního dvora se do oken šklebilo hned několik sněhuláků.
Osmnáctiletý Nathan Lee seděl ve školní lavici a znuděně pozoroval hodiny. Ručička vypadala, jakoby se měla každou chvíli zastavit. Měli hodinu fyziky, ten nejnudnější předmět, co se kdy musel učit. Představoval si, že bude plný pokusů a bude to zábava, jenže pravda byla taková, že musel sedět a poslouchat učitelku jak pomalu vykládá nudnou látku. Civěl na hodiny pronikavým pohledem a snažil se myšlenkou ručičku aspoň trochu pošoupnout. Marně. Nepohnula se ani o píď.
Škola ho nikdy příliš nebavila, raději hrál nejrůznější hry na svém PS4 nebo se toulal po venku se svou partou. Chodit do školy ale musel, stejně jako všichni ostatní. Jeho prospěch také nebyl nijak světoborný. Možná, kdyby se víc učil, ale to nehrozilo.
„Příští hodinu píšeme test!"
Nathan sebou leknutím škubl. Pár spolužáků kolem se uculovalo, jen učitelka se zatvářila pohoršeně a našpulila ret.
„Pane Lee, doufám, že tento test dopadne lépe než ty předchozí, jinak budete lítat v pěkném průšvihu! Vaše známky jsou na jasnou nedostatečnou!"
„Když já za to nemůžu." hájil se Nathan „Mně to prostě neleze do hlavy."
"Tak tentokrát se budete muset snažit. Ono vás jednou nezabije, když se budete pro změnu učit." podívala se na něj přísně učitelka a odpovědí jí bylo pouze zaúpění.
V tom zazvonilo a všichni se vyřítili ven na školní dvůr.
Byla doba oběda a Nathan proto zamířil do školní jídelny. U stolu se potkal se svým nejlepším kamarádem Jamesem.
„Jsem slyšel, že jsi zase spal na hodině." hihňal se James. Nathan se zaškaredil.
„Když mě ta fyzika tak děsně nebaví. Příští hodinu píšeme test a jestli ho nenapíšu aspoň na 4, nechá mě propadnout.." lehce praštil hlavou o stůl a nesrozumitelně zahuhlal nějakou poznámku na adresu fyzikářky.
„To ti teda kámo fakt nezávidím." nemohl se přestat smát James.
„Jo, je to děsně vtipný." Nathan zvedl hlavu a zamračil se.
„Hele, klid to zvládneš, budeme se na to učit a bude to v pohodě, uvidíš. Už musím letět, máme bižuli a slečna Kingová je děsná, když někdo přijde pozdě. Však víš". rozloučil se James. "Jo a slyšel jsem, že si na tebe brousí zuby Prcek a ta jeho parta." zvolal už v běhu. To nebyla dobrá zpráva. Nathan zrovna neměl náladu na rvačky a kromě toho doma posledně něco slíbil. Sám však nejlépe věděl, že když je potká...

Zůstal ještě chvíli sedět v jídelně sám, pomalu přežvykoval svůj toast a přemýšlel nad testem z fyziky. Měl hodinu volna a potom výtvarku, alespoň něco pozitivního, myslel si. Alespoň tam si člověk mohl trochu odpočinout a nemusel moc přemýšlet.

Už se začínalo stmívat, když se pomalu loudal ze školy domů. Bydlel v Bristolu, nemalém městě na jiho-západní straně Britských ostrovů.
Cestou se zastavil ve večerce a koupil si k večeři mraženou pizzu a nějaké sušenky. Počítal, že oba rodiče mají dnes noční, takže nejen, že bude doma sám, ale bude se o sebe taky muset nějak postarat. Co na tom, dělal to moc rád.
Vždycky měl radost, když byl doma sám, mohl být venku dlouho do noci a vůbec dělat to, co se mu zachtělo a co by rodiče jinak nedovolili.
Bloumal ve svých myšlenkách, v ruce čokoládový nanuk a ani si nevšiml, že před ním stojí parta místních rváčů posledního ročníku.
„Ale, ale, ale jestli to není náš malý pokakánek Nathánek?" zeptal se největší z party s přezdívkou Špunt.
„No jooo, je to ON. Minule jsi dostal nakládačku! To ti to nestačilo a chceš další?" řekl pro změnu hlavní kápo party Palička.
Nathan nebyl žádný posera, ale prát se s pěti namakanýma klukama mohl jen šílenec. Dobře si uměl spočítat své šance. Kdyby ale couvl, všichni by se mu smáli a měli ho za slabocha. A tak to zkusil diplomaticky.
„Hele, nechci žádný problémy. Co když prostě projdu a vy mě necháte být?" pokusil se o přátelský úsměv, ovšem příliš se mu nezdařil.
„Chachacha, tak na to hnedka zapomeň, minule jsem od tebe dostal pěknou ránu. Týden jsem měl modré oko. Myslím, že si zasloužíš odplatu." ušklíbl se škodolibě Palička. Nathan viděl, že jinak to nepůjde a připravoval se k obraně.
První se na něj vrhl Palička. Dal mu tvrdou ránu do nosu a kolenem do břicha. Než se stačil vzpamatovat, už se na něj vrhli i ostatní. Nathan se rval, jak nejlépe uměl, jenže proti takové přesile neměl nejmenší šanci. Z nosu mu srčela krev a dech popadal jen stěží. Najednou se Špunt prudce ohlédl. Z dálky byla slyšet policejní siréna.
„Bacha! Fízlové! Musíme vypadnout!" všichni si přestali Nathana všímat a zmizeli nejbližší ulicí pryč. Ani on nestál o pozornost policie. Ztěžka se vysoukal na nižší zídku a snažil se tvářit, jakože něco hledá po kapsách, dokud policejní auto nebylo z dohledu. Pak se na chvíli posadil a zády se opřel o zídku. Čekal, jestli se Palička a ostatní ještě vrátí, ale nestalo se tak. Trvalo, než byl schopen vstát. Bolela ho žebra, cítil, že má naraženou pravou pěst, z nosu mu kapala krev a co bude mít ráno na obličeji, to se neodvažoval ani domyslet.
Měl štěstí, že doma nikdo nebyl a on nemusel vysvětlovat, kde přišel k roztržené bundě a krvavému nosu. Rodiče věděli, že je rváč a několikrát už kvůli tomu museli do školy, ale poslední dobou mu jeho šarvátky se spolužáky přestávali tolerovat.

Po půl hodince konečně došel domů, odemkl hlavní dveře, hodil tašku na zem a musel hned k umyvadlu, aby krev nebyla všude. Smyl si z obličeje, co se dalo a bundu, na které měl pár kapek, raději hned hodil do pračky.
Těžko by to mamce později vysvětloval. Pak se natáhl k televizi a na obličej si plácl pytlík ledu. Nálada se mu zlepšila, když si vzpomněl, že zítra už do školy nemusí. Jede s rodiči na dovolenou na hory. Jen musel ještě vymyslet výmluvu, co řekne na nateklé oko a natrženou bundu.