Dvanáct měsíců.
Dvanáct příběhů ze světa Marvelu.
Společně s @Mary1Wito jakožto ilustrátorkou zde naleznete právě dvanáct povídek obohacené kresbami a malbami pro zpříjemnění čtení. :D
//Skvělý cover je dílem @Carol-ComT]
Zaprvé – žádný incest, tohle je striktně platonický/sourozenecký příběh o Pietrovi a Wandě. Zadruhé – při psaní tohohle jsem zjistila, že Sokovia sousedí s Českem a Slovenskem, a teď to nemůžu vyhnat z hlavy.
Probudil se těsně před tím, než uslyšel křik.
Hlasitý, plačtivý křik, který mu rval srdce a jemu samotnému způsoboval noční můry.
Během vteřiny se připlazil ke své sestře. Sedl si za ní, zády opřený o stěnu, od níž se odvalila, a přitáhl si ji na hruď, ruce pevně omotané okolo jejího těla. „Wando," špitl. Jemně s ní zatřásl. „Sestřičko, probuď se."
Nesnášel to. Nesnášel, že se Wanda ze svých nočních můr mnohdy neprobouzela sama, že je prožila celé zas a zas bez možnosti úniku. Viděl, jak se to na ní podepsalo – jak se bála usnout, protože se nemohla probudit, jak vyčerpaná a unavená byla, přestože prospala celou noc – a ničilo ho, že s tím nemohl nic dělat.
Cukl sebou, když mu vykřikla u ucha. „Wando," zkusil to hlasitěji. „Wando!"
Až křik zabral. Trhla sebou, dech trhaný a tep zrychlený. Věděl, co přijde. Obrnil se proti její instinktivní snaze se dostat pryč z jeho sevření a jenom sykl, když ho kopla do kolene. „Ššš, Wando, klid. Jsi v bezpečí, sestři. To jsem já, Pietro. Klid, Wando."
Byla to zažitá rutina. Vzbudit, zklidnit, poznat a konejšit.
Nenáviděl, že si tím procházeli téměř každou noc. Nenáviděl, že nebyl způsob, jak se dostat z tohohle bludného kruhu, protože byli jenom děti, které přišly o všechno.
Nenáviděl Starka, protože to on byl důvod, proč neměli nic. Jeho zbraně mohly za jejich noční můry, kvůli němu přišli o rodiče.
Zpevnil svůj stisk okolo Wandina pasu a zabořil jí hlavu do vlasů. Nechal ji, ať se opře o jeho hruď a tiše vzlyká, zatímco jí šeptal uklidňující slova.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
V hloubi duše věděl, že to nepomůže. Věděl, že všechno, co říká, jsou nesmysly.
Ale musel držet svou masku. Kvůli ní, kvůli jeho mladší sestře.
„Pietro?" špitla po nekonečně dlouhé době. „Myslíš, že se to někdy zlepší?"
Zaváhal. Nechtěl lhát, ale pochyboval, že by pravda byla o tolik lepší. „Já nevím," hlesl nakonec. „Vím jenom, že v to musíme doufat."
Jenže si nebyl jistý, jak dlouho jim naděje ještě vydrží. Už to byly dva roky, co jim zemřeli rodiče, a oni od té doby žili na ulici a snažili se jenom přežít ze dne na den.
Nevěděl, jestli tohle trýznění někdy skončí, ale nejvíc se bál toho, jak by skončit mohlo.
